Knihkupectví Ostrov

Soubor Havlováclavská trilogie zahrnuje texty z let 2019–2020, které se pro autora typickým způsobem vypořádávají s mýtotvorným prostředím vzniklým kolem osoby prvního polistopadového prezidenta. Každý z textů (včetně závěrečného spiritistického apendixu) nasvěcuje tento prostor a dění v něm z odlišného hlediska – Camping přináší alternativní verzi jedné epizody bezprostředně polistopadového vývoje spojenou se zneklidňujícím průhledem do budoucnosti; Sen Valpuržiny noci je surreálně-funebrální fraškou přinášející svědectví o současnosti, kterou poměřuje s dávnými představami; Strážce památníku je příběhem o výpravě za ztracenými demokratickými hodnotami a jejich ztvárnění v nepochybnému symbolickém monumentu. Jednotícím prvkem všech her je konfrontace ideálu a skutečnosti, jež je nesena humorem ve funkci kritického nástroje. Závěrečný bonus pak představuje krátká dramatická hříčku zabývající se okolnostmi petice Pár slov namířené proti filmu Havel režiséra Slávka Horáka.

Vedlejší škody, sousloví známé především z vojenské terminologie, užívá sociolog Zygmunt Bauman, když se zamýšlí nad narůstající sociální nerovností a marginalizací lidského utrpení, jež dosahují stále větších rozměrů.

Chudoba je běžně vnímána jako problém neschopnosti vydělat peníze a je v zásadě kriminalizována. Nejnižší vrstva společnosti je v postavení, kdy by se jí ostatní nejraději zbavili. Takovéto chápání chudoby zakrývá sociální kořeny nerovnosti, které spočívají v kombinaci konzumní životní filozofie propagované a vštěpované spotřebitelsky orientovanou ekonomikou a úbytkem životních šancí dostupných chudým. V našem současném, tekutém a moderním světě jsou chudí vedlejší škodou společnosti orientované na zisk. Jsou to cizinci uvnitř, kteří jsou zbaveni práv, jimž se těší ostatní členové společenského řádu.
Vydáním knihy Vedlejší škody s podtitulem Sociální nerovnosti v globálním věku navazujeme na předešlé Baumanovy tituly (Tekuté zlo, Tekutý život, Tekutý strach a Morální slepota).

Kniha patří mezi klasická díla moderní francouzské filosofie. Henri Bergson předložil Esej v roce 1888 jako svou disertační práci a vydal jej tiskem v Paříži v roce 1889. Uvedl zde na scénu pojem „trvání“ („la durée“), jímž uchopuje vnitřní zkušenost jedince s časem, který – na rozdíl od času fyzikálního – není měřitelný, nýbrž kvalitativní. Uplývat dle Bergsona neznamená posouvat se na ose času, nýbrž procházet kvalitativní změnou, stávat se neustále jiným. Bergson z tohoto zjištění vyvozuje důsledky pro úvahy o společnosti, o individuálním „já“ a o svobodě. Nabízí zde nejen soustředěné analýzy času či originální postřehy k problému svobody, ale i úvahy o nemožnosti redukovat vědomí na fyzické stavy