Malíř a grafik Ferdinand Staeger se narodil roku 1880 v Třebíči. Studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze u Jakuba Schikanedera. Byl členem Spolku německých výtvarných umělců v Čechách. Živil se jako kreslíř pro časopisy Švanda dudák a Zlatá Praha.
V širší známost vešel svojí spoluprací s mnichovským časopisem časopis Jugend, představujícím nejvýznamnější platformu tehdejších uměleckých snah, jehož jméno inspirovalo dodnes užívaný termín Jugendstil, obdobu u nás užívaného názvu secese. Od roku 1908 žil s přestávkami ve Vídni, v Třebíči a Mnichově.
Přestože byl vynikající malíř, prosadil se zejména jako grafik. Ilustroval řadu literárních děl, mimo jiné od Adalberta Stiftera, Josepha von Eichendorffa, Hanse Fraungrubera, Eduarda Mörikeho nebo Gerharta Hauptmanna.
Staegerovy práce vynikají delikátní, jemně traktovanou kresbou s až minuciózními prvky, upomínajícími spíše na atmosféru biedermeieru. Druhá polovina dvacátých let minulého století představuje pozvolný útlum grafické tvorby a výraznější návrat k malbě. Postupně se u něj projevovaly vlivy symbolismu a propracoval se k exaltovanému projevu kladoucímu důraz na dokonalost formy a malebnost mystických, tajemných, vizí.
Během druhé světové války byla velká část jeho díla zničena. Zemřel v roce 1976 v německém Waldkraiburgu.

Otto Gutfreund (1889 - 1927) je zakladatelskou osobností českého moderního sochařství. Musíme si přitom přiznat, že dosavadní pohled na Gutfreunda je v podstatě složen jen z charakteristik jednotlivých tvůrčích období a je obtížné uchopit vnitřní celek jeho díla. Právě kresby se nabízejí jako klíč nejen k porozumění sochařské tvorbě, ale i k intimnějšímu seznámení s jeho osobností. Pro pochopení zdrojů vynikající Gutfreundovy kreativity je důležité sledovat jeho tvůrčí proces a zde mají nezastupitelné místo. Gutfreund kreslil poměrně hodně a to nejenom jako přípravu k chystaným sochám, ale i volně. Jsou to jedinečné dokumenty jeho tvůrčího úsilí, které mají i nadosobní platnost, protože jsou citlivými doklady dynamického rozvoje české kultury na počátku dvacátého století. Převážná většina z téměř 200 reprodukovaných kreseb nebyla nikdy publikována. Knihu doplňují reprodukce několika zásadních soch, záměrně jsme se soustředili na prvotní sádry, ke kterým se jednotlivé kresby váží. Petr Wittlich patří bez vší pochybnosti k největším znalcům Gutfreundova díla. Je nám ctí, že právě on zahájí jako autor nově vzniklou edici Arbor vitae Kresba.

Kniha Mentis oculis se zabývá stěžejními tématy malířského a teoretického díla Františka Kupky (1871–1957), který jako jeden z prvých umělců na světě zavrhl napodobení vnější reality. Rozvinul vlastní pojmosloví, související s přechodem předmětného umění do nepředmětného a bezpředmětného. Pět kapitol sleduje strhující osudy jeho práce od příchodu do Paříže v polovině devadesátých let 19. století, kdy uskutečnil obraz Biblioman, jejž vždy kladl na počátek své tvorby, po závěrečná padesátá léta 20. století, kdy v pozdním věku namaloval významný obraz Samostatná bílá. Jednotlivé oddíly se věnují různým způsobům osvojení si jevové reality a znázornění lidské postavy, protikladu doslovného významu a sousloví cosa mentale, přibližují zvraty mezi základními a doplňkovými barvami, zaměřují se na sen a rozdvojení osobnosti, soustřeďují se na poměr myšlenkové stavbya soudobé architektury. Vzájemně provázaný teoretický půdorys odkrývá styčná rozhraní, týkající se Kupkova přístupu k tělu, duši a duchu, která umožňují zařadit jeho odkaz do bohatých souvislostí s dobovou estetikou, filozofií, teorií vnímání a psychiatrií. Po překonání alegorického a symbolistního období vystavěl Kupka svůj svébytný svět z podnětů poskytnutých mu „očima mysli“.