Kniha Karla Srpa věnovaná Františku Kupkovi se zabývá jeho proměňujícím se pojetím abstraktního umění. Soustřeďuje se zejména na Kupkův vztah k neeukleidovské geometrii, lingvistice a soudobé matematice, na souvislosti se sdružením Abstraction-Création a malířem Vasilijem Kandinským. Její stěžejní otázkou je, nakolik je abstraktní umění spojeno se syžetem, jejž Kupka neopouštěl po celý život, na rozdíl od mladších zástupců nepředmětného umění. Čtenář se tak seznámí s průběhem Kupkova uvažování od Dvoubarevné fugy po samý závěr jeho bohaté tvorby, neztrácející na napětí ani po druhé světové válce. Kniha výjimečným příspěvkem k hlubšímu pochopení motivací a zdrojů Kupkova díla, které je největším českým vkladem do moderního světového malířství.

Kniha jednoho z nejvýznamnějších českých historiků umění, esejisty, kreslíře a básníka Jaromíra Zeminy zahrnuje texty z let 2001 až 2017. Sám autor ji charakterizuje následovně: „Opět se tu střídá próza s poezií, ubylo reflexí o přírodě, zato je tu mnohem víc úvah o umění, i starém, jež mě zajímá čím dál víc, a přibylo také intimnějších úvah o mně samém. V tom smyslu je tato knížka snad ještě osobnější a otevřenější než všechny předchozí.“ Myšleno zejména knihu Jiných textů (Torst, 2000). Sama kniha je tematicky rozdělena do deseti oddílů (Galerijní práce a sběratelství, Přátelé, Klasikové, Vetera et nova, Z ciziny a domova, Všudypřítomná poezie, Trocha přírody, Povzdechy, Miscelanea, Velmi osobní), v nichž jsou jednotlivé texty řazeny chronologicky. Suma textů se, s jistou nadsázkou, dá chápat jako román, román o podstatné části Zeminova života, složený sice z rozmanitých kusů a kousků prózy i poezie, ale vnitřně souvislý a stejnorodý. Obdivuhodný v tom, že přináší modrost, vzdělání a citlivost pozorovatele a glosátora, který nás neučí mentorovat, ale vnímat, brát si to, co je nám nabízeno. Autor Pozdní texty sám doprovodil téměř stovkou dokumentárních fotografií.

Daniela Vinopalová (1928–2017) vždy žila stranou „uměleckého provozu“. Její tvorba je propojena s vnitřní hlubokou spirituální cestou. Ludmila Vachtová o jejím díle napsala: „Víra je předpokladem těchto zvláštních soch, religiozita nebo vyznání není jejich poslání. Jejich tajemství je v transcendenci, v porozumění záměru milosti.“ Tuto charakteristiku lze v podstatě vztáhnout na celek sochařčina díla. Studovala v ateliéru profesora Pokorného, prošla tedy tvrdou lekcí socialistického realismu. V roce 1961 však nalezla abstraktní formu „sochy-vázy“; nejvýraznějším znakem těchto dutých forem expresivních tvarů jsou linie, probíhající v síťovité struktuře po jejich povrchu. Od poloviny šedesátých let vznikají také „architektury“ stavěné z letovaných nebo vázaných drátů, propojovaných pletivem a pokrývaných textilem, na který nanášela sádru. V roce 1967 poprvé realizovala velký formát a začala stavbu sochy K prostoru IV. Použila cement, materiál odpovídající moderní architektuře. Vznikla komplexní konstruktivně laděná a současně organická struktura organizovaného prostoru jako záznamu univerza. Nástup normalizace znamenal pro Vinopalovou sedmnáctiletou pauzu ve volné tvorbě. Po odchodu do penze (1986) byla soukromě oslovena, zda by nevytvořila oltářní menzu a kříž do pražského kostela sv. Jiljí. Díky tomu se konečně mohla vrátit k práci, která jí byla nejbližší. V devadesátých letech se rovněž vrátila k sérii soch-váz i cyklu „architektonických“ plastik nazývaných K prostoru. Vyvrcholením tvorby polistopadového období se stala plastická konstrukce Díkůvzdání (2007), jíž autorka vzdávala dík za vše, co přesahuje člověka. Součástí knihy jsou i texty a výpovědi jak Daniely Vinopalové, tak historiků umění a téměř úplný chronologický soupis díla, podrobná biografická data a soupisy výstav. To nejpodstatnější z textových studií všech tří autorů uzavírá knihu v anglickém shrnutí.