Jiří John (1923–1972) se na umělecké scéně začal prosazovat v druhé polovině padesátých let. Navázal na tradice moderní české malby, spřízněnce si našel i v umění evropském, hlavně francouzském a italském, ale každý podnět u něho procházel od počátku filtrem osobitého cítění. Tichý a mužně jemný, patřil k rodu malířů-básníků, jako byli Jan Zrzavý a Josef Šíma, umělci mu ze všech mu nejbližší. Po obsahové stránce předznamenal Johnovu tvorbu láskyplný vztah k přírodě, jen načas zastíněný zaujetím pro moderní velkoměsto. Ve zralém období, k němuž dospěl na počátku šedesátých let, se omezil na několik příznačných témat, jako je předjaří a podzim, rašení, klíčení a přezimování, v jejichž opětovných variacích u něho vykrystalizovala představa „krajin-zátiší”, nový obrazový typ, daleko přesahující rámec tradičního krajinářství. John uplatňoval své básnické a výtvarné cítění nejen v malbě, ale i v grafice v níž byl nezaměnitelným mistrem.
Přestože se nedožil padesáti let, zanechal po sobě vyzrálé a celistvé dílo a do dějin umění po 2. světové válce se vřadil jako jeden z jeho nejvýznačnějších představitelů.

Kniha představuje poněkud neobvyklý druh monografie: je nejen plodem uměleckohistorického zájmu, ale i hlubokého přátelství a lidského porozumění. Jaromír Zemina v ní volně řadí texty, jež vznikaly v průběhu více než půlstoletí, a pohybuje se v nich na rozhraní erudovaného, na letitých zkušenostech založeného znalectví a literárně bohaté esejistiky, prozrazující, že je psal básník. Dík jeho mimořádné znalosti tématu i osobním prožitkům vyvstává zde před námi Johnova tvůrčí osobnost s plastickou naléhavostí.

Dějiny postmoderní architektury se už dávno uzavřely. Tento fakt podněcuje dnešní historiky architektury, a to dokonce i české, aby tyto dějiny zmapovali. Kniha Emmanuela Petita vyniká mezi takovými pokusy svým teoreticko-analytickým přístupem. Petit si uvědomil, že postmodernismus se už od svých počátků po roce 1960 ujal tématu, s jakým se v dějinách architektury setkáme jen sporadicky. Zvykla-li si architektura doby modernismu i dob starších ladit svoje projevy do důstojného, vážného, ne-li tragického tónu, postmoderní autoři se naopak rozhodli sázet na humor a ironii. Petit si vybral pětici z nich – Roberta Venturiho, Stanleyho Tigermana, Aratu Isozakiho, Petera Eisenmana a Rema Koolhaase -, aby sledoval, jakou funkci každý z nich ironii přikládá a jak s ní pracuje ve svých projektech. Porovnává přitom myšlení těchto architektů-intelektuálů s idejemi slavných ironizujících filozofů, básníků a literárních vědců, od Sókrata přes Giambattistu Vica, bratry Schlegely, Sorena Kierkegaarda a Friedricha Nietzscheho po Umberta Eca, Jacquese Derridu, Paula de Mana, Jeana Baudrillarda a Richarda Rortyho. Třebaže problém, jaký autor řeší, není snadný, Petitův výklad je velmi čtivý a přesvědčivý. Jeho kniha si klade za cíl oslovit jak širší obec laických zájemců o architekturu 20. století, tak i studenty a odborníky.

Jiří Jílovský (1884 – 1958) vstoupil do profesionálního života po ukončení pražské akademie v roce 1908, kdy se ve skupině Jung-Prag zaujal místo Richarda Teschnera.
Mimo knižní úpravy byl autorem ex-libris, u kterého se řadí mezi zakladatele žánru, jako takového. Byl virtuózním kreslířem a ovládal všechny grafické techniky. V malbě se především zabýval portréty, malbou v plenéru a starou Prahou. Tu zachycoval i v grafice. Dá se označit spolu s Aloisem Wiererem za poslední novoromantické malíře. Důležité bylo i jeho členství v pražské zednářské lóži Schlaraffie, sídlící ve Štěpánské ulici. Řada prací, zejména z počátku jeho tvorby, se zaobírá mytologií, pohádkou a symbolikou. V jeho podání má každý prvek svébytný význam, například v grafikách staré Prahy si pohrává s oblohou, která určuje náladu, zatímco drobná figurální stafáž vypráví příběh.

Za druhé světové války jeho dva synové zemřeli v koncentračním táboře. On sám přežil zásluhou toho, že ho z Osvětimi převezli do Sachsenhausenu, kde byl zaměstnán v padělatelské dílně (příběh byl zfilmován pod názvem Ďáblova dílna), která vyráběla padělky anglických liber.
Po návratu z koncentračního tábora se snažil vrátit se ke své práci. Ateliér byl stejně, jako u řady dalších česko-německých autorů za války zničen. Většina volných prací, tak nenávratně zmizela. Jiří Georg Jílovský umírá zapomenut v roce 1958.

Arno Pařík, největším znalec Jilovského tvorby, ji přehledně propojil do tematických kapitol, rozsáhlý obrazový doprovod je sumou toho nejlepšího z jeho díla.