Josef Portman byl doposud známý nejvíce jako iniciátor legendárního litomyšlského Portmonela kongeniálně do nejmenších detailů vyzdobeného Josefem Váchalem. Kniha poprvé sleduje jednotlivé fazety jeho života a díla. Portman je prezentován nejen svou vydavatelskou činností, ale také jako vytrvalý sběratel, rozporuplný mecenáš a milovník umění. Josef Portman zasvětil svůj život literatuře, krásným knihám a výtvarnému umění. Jako bibliofil a amatérský tiskař stál za vznikem mnoha zajímavých knižních titulů, nezřídka vydaných jen v jednom nebo několika málo výtiscích, často doplněných důmyslným výběrem výtvarného doprovodu. Neostýchal se oslovit ke spolupráci takové umělce, jakými byli např. Jan Konůpek, Zdenka Braunerová, Vojtěch Preissig, Milada Marešová, Josef Čapek nebo Karel Svolinský. Z literátů patřili k jeho nejoblíbenějším Charles Baudelaire, Otokar Březina, Paul Claudel, Jaroslav Durych, Eugene Demolder, Gustav Flaubert, Franz Kafka, Pierre Louys a Miloš Marten. Přestože Portman celoživotně působil v Litomyšli, charakter, rozpětí a výsledky jeho činnosti přesáhly hranice jeho rodného regionu a v určitém směru také hranice tehdejšího Československa. Navázal např. kontakty s Georgesem Rouaultem, Georgem Groszem nebo Albertem Schamonim. Stal se také jedním z prvních nakladatelů, kteří u nás vydali grafikami doprovozené texty Franze Kafky. Opomenuty nebudou ani jeho erotické tisky, které byly doposud obestřeny tajemstvím. Zvláštní pozornost je v knize věnována Portmanově sbírce umění. Kniha doplněná rozsáhlými úryvky korespondence je ve své kompozici jedním z pramenů pro porozumění kulturním dějinám první poloviny 20. století.

Kolektivní odborná monografie poprvé přináší komplexní pohled na fenomén kolektivních domů, domů hotelového typu a příbuzných architektonických útvarů, jaké se vyvinuly a byly realizovány v českých zemích v průběhu 20. století.

Kolektivní dům (koldům) pod jednou střechou spojuje obytnou funkci se širokou nabídkou služeb a zespolečenštěnými provozy pro stravování, péči o děti či trávení volného času, určenými zejména pro obyvatele daného domu. V moderních českých dějinách tento typ krystalizuje kolem roku 1910 v úvahách liberálních sociologů kolem Tomáše G. Masaryka, následně se zásluhou teoretika architektury Karla Teigeho ocitá v centru zájmu levicové meziválečné avantgardy, a konečně kulminuje ve čtyřicátých a šedesátých i sedmdesátých letech, kdy vznikají kolektivní domy v Litvínově a Zlíně a řada domů hotelového typu. Jak české teoretické debaty, tak i architektonické realizace se vyznačují vysokou kvalitou, která je plně srovnatelná se zahraničními příklady. Publikace poprvé v české a v takto obsáhlém pohledu i zahraniční uměnovědné literatuře přináší soubor textů, v nichž systematicky představuje nejdůležitější realizace a návrhy „koldomů“. V odborných statích, pak přibližuje architektonicko-urbanistické, politické, ideologické, ekonomické, sociologické a kulturně-antropologické aspekty dějin kolektivního bydlení. Čtenáři jsou rovněž seznámeni s relevantními proudy v uvažování o kolektivním bydlení z euroamerického okruhu a vybranými zahraničními realizacemi.

Autorský tým sestává z více než dvaceti odborníků, více než desítka z nich působí na prestižních vysokých školách či výzkumných ústavech v zahraničí (mj. Universität Leipzig, Hochschule für angewandte Wissenschaft und Kunst – Hildesheim/Holzminden/Göttingen, Chalmers University of Technology – Gothenburg, Institute of Art of the Polish Academy of Sciences – Varšava, Moholy-Nagy University of Art and Design – Budapešť, Iowa State University – Ames, Waseda University – Tokio, ad.). Editor a spoluautor knihy Hubert Guzik působí na Fakultě architektury ČVUT v Praze. Zaměřuje se na dějiny bydlení 20. století a je autorem řady článků publikovaných v tuzemských a zahraničních odborných periodicích.

Kříže v krajině jsou často to jediné, co přežilo války, režimy, přesídlování obyvatel. Mnohdy je ani nevnímáme, jsou pro nás přirozenou součástí krajiny. Místa spočinutí, odpočinku a kontemplace, orientační body v krajině, nadčasové objekty spoluvytvářející charakter krajinného a veřejného prostoru, jako i tolik potřebné paměti místa. Právě pohraničí bylo místem mnoha střetů. Tudy procházeli uprchlíci během první světové války, komplikovaně zde vznikaly hranice první československé republiky, aby se po dvacetiletém soužití opět přemalovávala hranice podle jazyka a velmocenských ambic nacismu. Byly němým svědkem událostí druhé světové války, ve které zmizelo židovské etnikum, odsunu německy hovořícího obyvatelstva i natahování drátů a růstu železné opony, rozdělující rodiny, národy i státy. I dnes jsou mementem našeho chování se ke krajině jako takové. Fotografové Rudof Prekop a Martin Mlynarič mapovali kříže na Dačicku více než dva roky, poté byly ve spolupráci s archiváři popsány a lokalizovány. Vznikla kniha, která je jakýmsi „herbářem krajiny“ tvořeným v různých ročních obdobích focenými kříži vždy v krajinném kontextu, doplněnými citlivými texty o křížích jako takových, dějinách Dačicka, spiritualitě krajiny a tamní fauně a flóře. Kniha je plastickým obrazem krajiny umožňující místním a znalým ponořit se v její znalosti hlouběji a neznalé vábící ji navštívit.