Kniha vycházející ke stejnojmenné výstavě v Západočeské galerii v Plzni vystavující rozsáhlou soukromou sbírku Skupiny 42 nabídla historičce umění Marii Klimešové novou příležitost zabývat se proslulým fenoménem českého moderního umění. Je logicky členěna do tří částí - předskupinové, válečné a poválečné, uzavírající se rokem 1948. V rámci jednoduchého chronologického řešení je skupinová poetika stylově a tematicky charakterizována a konfrontována s dobovým výtvarným kontextem. Experimentální charakter raných prací ze třicátých let ukazuje silné individuality začínajících umělců, kteří v prostoru mezi surrealismem a kubismem hledali vlastní výraz. Válečný příklon k civilismu a poválečné směřování k experimentu, resp. figurativnímu znaku je představen kompletním souborem pozoruhodných obrazů, kreseb, fotografií, grafik a drobných plastik všech členů Skupiny (Gross, Hák, Hudeček, Matal, Kotík, Lhoták, Smetana, Souček, Zívr). Dosvědčují různorodost autorských východisek, která později výrazně ovlivnila poválečnou výtvarnou generaci. Kniha obsahuje výběrový soupis výstav a biografie jednotlivých členů skupiny 42.

První obsáhlá monografie věnovaná Růženě Zátkové (1885-1923), malířce, jejíž životní osudy i umělecká tvorba jsou v mnoha ohledech výjimečné. Od roku 1910 žila a pracovala v okruhu italských futuristů a ruské avantgardy, znala se například s Umbertem Boccionim, Giacomem Ballou, Filippem Tommasem Marinettim, Natálií Gončarovou, Michailem Larionovem, Igorem Stravinským. Tyto kontakty a umělecky podnětné prostředí ji dovedlo k novátorské experimentální tvorbě - abstrakci a materiálovým asamblážím s kinetickým prvkem, jež v tehdejším českém prostředí nemají obdobu. Avantgardní tendence vyvažuje primitivizujícími a dekorativními kompozicemi, které se obracejí k neměnnému základu umělecké tvorby. Dílo neprávem zapomenuté Růženy Zátkové se touto knihou vrací téměř po stu letech do kontextu české i evropské kultury.

Hans Prinzhorn (1886 - 1933) německý psychiatr, hudebník, filosof a kunsthistorik se narodil ve vestfálském Henreru. Studoval dějiny umění a filozofii na univerzitě ve Vídni, kde v roce 1908 získal doktorát. Krátce nato odešel do Anglie, kde se profesionálně věnoval zpěvu. Následně na to však vystudoval lékařství a psychiatrii a za 1. světové války sloužil na frontě jako praktický lékař. V roce 1919 se stal asistentem Karla Willmanse na psychiatrické léčebně při univerzitě v Heidelbergu. Jeho úkolem bylo rozšířit uměleckou kolekci utvořenou mentálně nemocnými pacienty. Když v roce 1921 odešel obsahovala sbírka více než 5000 prací od přibližně 450 pacientů. Kniha Výtvarná tvorba duševně nemocných (Bildnerei der Geisteskranken) vydaná v roce 1922 má zakladatelský význam. Poprvé je zde v širším kontextu aplikován interdisciplinární přístup: díla psychiatrických pacientů již nejsou nahlížena jen jako diagnostický materiál, Prinzhorn docenil i jejich umělecké kvality. Knize se hned po vyjití dostalo nadšeného přijetí, kolovala v Bauhausu a okamžitě stala se biblí pařížské umělecké avantgardy. Ovlivnila Paula Klea, Alfreda Kubina, Pabla Picassa a surrealisty, inspirovala Jeana Dubuffeta, který na jejím základě formuloval svůj koncept art brut. Hans Bellmer ji dokonce označil za zásadní událost století. Nyní vychází poprvé v českém překladu.