Publikace věnuje pozornost aktuálnímu a dosud nezpracovanému tématu: vlivům původních kultur subsaharské Afriky, Oceánie a Ameriky na české výtvarné umění v letech 1850-1950. Tyto vztahy jsou obecně označovány termínem primitivismus. Kniha se soustředí nejen na konkrétní díla, spojená s africkým, oceánským a indiánským uměním, ale rovněž na obecnější pohled na cizokrajné kultury s řadou stereotypů, bezprostředně souvisejících s kolonialismem. Primitivismus není pouhou estetickou kategorií, ale i svědectvím o politických, sociálních a morálních aspektech mimoevropských a evropských kultur. Autor díky využití současných teoretických přístupů kriticky a nově interpretuje řadu fenoménů, například účast českých cestovatelů, sběratelů a umělců na koloniálním diskurzu, jejich rasové postoje či vztah ke kanibalismu. Na druhé straně sleduje také prosazování ideje ušlechtilého divocha a její konkrétní projevy ve výtvarných i literárních dílech. Kniha rovněž přibližuje obsah nejdůležitějších mimoevropských sbírek českých umělců.

Podnětem ke vzniku publikace byla otázka, zda a jak české umění první třetiny 20. století reflektovalo impulzy přicházející z italského futurismu. Myšlenka zachytit, evokovat, předvést pohyb se v našem prostředí odvíjela několika směry. Jeden zachovával tradiční umělecké formy a mířil k symbolickému abstraktnímu výrazu, další se přikláněl ke konceptuálnímu využití či znakovému jazyku a konečně třetí zapojil do výtvarného díla reálný pohyb. Futurismus je vnímán v souvislosti s nadšeným přijetím industrializace a oslavou stroje (až k představě očistné role války). Historické předobrazy futurismu lze nalézt v plynulé, rytmické křivce rostlinného secesního ornamentu či ve vědecké vizualizaci srdečního tepu ze šedesátých let 19. století. Kolem přelomu století někteří umělci usilovali o zachycení rytmu dějin v pravidelném střídání vzestupů a pádů. Témata rychlosti a pohybu jsou s futurismem těsně spjata, ale impulzy k jejich ztvárnění lze hledat i jinde, nejen ve sféře umění. Jednotlivé studie ukazují vzájemné souvislosti, posuny a variace tématu dynamismu, pohybu a času v českém výtvarném umění, filmu, fotografii a divadle první třetiny 20. století. Podobné téma nebylo dosud zpracováno, výpravná publikace zachycuje fenomén nasvěcující české dějiny umění z nového úhlu.

Oldřich Škácha (1941) fotografoval Václava Havla nejen v jeho prezidentském období (jako mnoho jiných), ale už od počátku 70. let, v kruhu rodícího se disentu, a pak i v době, kdy se z prezidenta stal „obyčejným občanem Havlem“. Škácha nebyl nikdy oficiálním hradním fotografem, a tak na jeho snímcích můžeme vidět Václava Havla nejen při práci, ale také ve chvílích odpočinku či při mnoha soukromých setkáních s přáteli umělci či politiky. Více než 60 černobílých fotografií dává nahlédnout do zákulisí Havlova světa – do kterého Oldřich Škácha patřil po celých 40 let velmi nepozorovaně, skryt za objektivem své leiky, ale o to více přítomně, bezprostředně a s emocí, která bude naší generaci vlastní patrně už navždy