Gerhard Rühm (*1930) patří ke klíčovým postavám evropské literární neoavantgardy. Studoval hudbu, specializoval se na dodekafonii a orientální hudební postupy, v padesátých a šedesátých letech byl členem legendární Wiener Gruppe, později působil v Berlíně a Hamburku, dnes žije a tvoří v Kolíně nad Rýnem. Jeho tvorba se vyznačuje intermediálními průniky mezi jazykem a hudbou, také mezi jazykem a obrazem. Píše poezii, prózu, dramatické texty, skladby pro klavír, vytvořil řadu pozoruhodných rozhlasových her, šansonů a hudebních kompozic, vizuálních skladeb, koláží, grafik. Jeho texty vycházejí z jazykově reflexivních směrů, jako je konkrétní poezie nebo dadaismus, v období Wiener Gruppe jsou patrné též vlivy surrealismu nebo černé romantiky. Rühm dodnes dokáže provokovat: mj. důmyslně pracuje s pornografickými motivy, střílí si z křesťanství, často vzývá estetiku ošklivosti, vulgarismu či banality. Provokace u něj ovšem nikdy není samoúčelná, z principu poukazuje na to, že v zásadě neexistuje nic, co by se nemohlo stát součástí poetického univerza. Při veškerém mediálním a tematickém rozpětí je však Rühm paradoxně minimalistou, tvůrcem, který dokáže vykřesat poetický účinek z pouhého jednoduchého tahu tužkou či správně vlepeného slova. V centru jeho tvorby stojí vždy co nejvyšší smyslovost či sensoričnost estetického vnímání, maximální kontakt s jazykem a jeho rovinami v čase a prostoru.

Když na sklonku roku 1349 dal Karel IV. norimberským měšťanům souhlas se zřízením velkého tržiště na místě dosavadního židovského ghetta, a nepřímo tak připustil následný pogrom, vymínil si, že na místě synagogy vznikne kaple zasvěcená Panně Marii. Tak se také stalo. Za deset let byla stavba hotová a v čele nového tržiště se skvělo její nádherné průčelí s bohatě zdobenou a třemi portály otevřenou předsíní. „Sál naší Paní“ je dodnes jedním ze symbolů města Norimberku. Mnohé jej ale pojí i s českým prostředím. Vedle osoby fundátora, císaře a českého krále Karla IV., to jsou mnohé umělecké vazby a také badateli dosud opomíjený sbor mansionářů pražské katedrály, jimž byla svěřena duchovní správa norimberské kaple. Kniha představuje vůbec první uměnovědnou monografii stavby. Její první část má podobu průvodce uměnímilovného návštěvníka, druhá část zasazuje stavbu, její výzdobu a mobiliář do kontextu středověké liturgické praxe.

Otázky tázající se po podstatě umění, jeho roli ve společnosti a možnosti poznání prostřednictvím uměleckých děl můžeme sledovat ve vývoji lidských kultur po staletí. Dominantním tématem této knihy je hledání vztahu umění a poznání, které je zastřešeno problematikou konceptu estetické zkušenosti. Pojem poučený estetický postoj upozorňuje na nesamozřejmost našeho přístupu k umění a nutnost naší aktivní snahy uměleckému dílu porozumět. Autorka neprezentuje historický přehled či sondu, ač na tradiční náhledy odkazuje tam, kde to přispívá k názornější a přehlednější argumentaci. Soustřeďuje se na „současnou historii“, tedy vývoj umění, kultury i teorií umění a obecné estetiky v posledních desetiletích a vzájemné ovlivňující propojení těchto oblastí.