Ke 40. výročí úmrtí Jana Zábrany vydává nakladatelství Torst faksimile strojopisu jeho excerpcí z vlastních předchozích záznamů. Mezi desítkami desek, sešitů, zápisníků a rukopisných konvolutů básní, próz, deníků a esejů měl v písemné pozůstalosti Jana Zábrany zcela zvláštní místo paginovaný čistopis strojopisu z počátku sedmdesátých let, který si vevázal do kroužkového pořadače na listech papíru formátu A4. Zábrana do tohoto strojopisu excerpoval své poznámky k básním, prózám a zamýšleným deníkům, jež si po léta zapisoval do mnoha sešitů, na volné papíry, do zápisníků a diářů. Byl to jeho pokus udělat si na počátku normalizace pořádek ve svých záznamech i sám v sobě. Nejde o hotové dílo, ale o tvůrčí materiál vhodný k dalšímu možnému zpracovávání, k promýšlení a využití. Zajímavý je svou uceleností. Jde o dva celky excerpcí, z nich jeden má 63 stran a druhý 10 stran. K nim se v pořadači volně váže ještě jedna strana, jde tedy o celkem 74 stran strojopisu, jež zde jsou předloženy čtenářům jako faksimile – jakékoli jiné vydání by celkový vjem z tohoto Zábranova strojopisu výrazně ochudilo. Kniha představuje unikátní vhled do tvůrčí dílny básníka, prozaika, esejisty, překladatele a editora. Vychází doplněna ediční poznámkou Jana Šulce.

Noviny, časopisy a knižní publikace, které vycházely v letech 1939–1945 za tzv. Protektorátu a česky v zahraničí, charakterizuje literární historik Jiří Brabec v jejich základním směřování, okruhu spolupracovníků a na příkladech profilujících příspěvků. Knihu tvoří abecedně řazená monografická hesla. Duchovní klima válečné doby skládají denní listy, periodika zaměřená k politice, zábavě, vědecké nebo náboženské osvětě či časopisy věnující se různým druhům umění. Vedle sborníků, antologií a almanachů domácích a exilových vydavatelů jsou představeny i počiny kolaborantské, oslavující okupační správu a šířící antisemitismus.

Kniha přináší tři studie na pomezí rozdílných, a přesto vzájemně provázaných interpretačních perspektiv filosofie, resp. hermeneutiky a literární vědy.

První studie se pokouší ve třech oddělených krocích explikovat filosofické aspekty Haškova románu Osudy dobrého vojáka Švejka. V prvním kroku se vychází od sledování výskytu tvarů slova filosofovat a sestupuje se přes několik vrstev k možné vlastní filosofické naléhavosti Haškova románu, která vyvěrá z konfrontace jedince s dějinami. Druhý krok připomíná začlenění Haškova románu do dějin moderního románu v pojetí Milana Kundery, který zároveň ukazuje, že tyto dějiny jsou mj. určovány tím, jak se moderní román sám k fenoménu dějin vztahuje. Ve třetím kroku se v kontextu Heideggerových dějin metafysiky předkládá pokus vidět, jak Haškův román odpovídá na situaci konce těchto dějin.

Druhá studie srovnává Haškovu tvorbu s myšlenkovým a tvůrčím světem Georga Lukácse, a to nejen ohledně možnosti zařazení Haškových Osudů v rámci Lukácsovy typologie románu, nýbrž odhaluje i hlubší intelektuální spřízněnost obou autorů přes motiv zvěcnění člověka, jež je příznačné pro moderní společnost, a přes pojetí obrany proti němu.

Poslední studie chápe Haškův román jako modernistické dílo, které má svými postupy blízko Eliotově Pusté zemi, Joyceovu Odysseovi a Rilkovým Elegiím z Duina. Studie se zaměřuje na dvě zmínky z předmluvy a doslovu k prvnímu dílu, věnované Hérostratovi a svatému Aloysiovi. Obě zmínky lze uchopit v perspektivě aplikace tzv. mýtické metody typické pro modernistickou literaturu. Cílem poslední studie pak je zvážit, co spojuje hledače věčné slávy a masturbátora falešné kultury, již v románu představují určitá výchovná paradigmata, oproti kterým se však konečným výchovným paradigmatem stává sám Švejk.