Autor chvílemi nezapře surrealistického básníka, jehož okouzlují právě nepatřičná, překvapivá spojení. V úhrnu pak Erbena zajímá uzpůsobení lidského vědomí a jeho proměny v dnešním postmoderním věku. Snaží se mozaikovitě dobrat hlubšího obrazu člověka a jeho nitra v průběhu dějin, a tím lépe pak i ozřejmit niterné ustrojení člověka typicky (post)moderně roztěkaného. Erbena přitahují krajnosti, jež by mohly lépe osvětlit lidskou podstatu, ale také moderní masové rituály případně různé bizarní aspekty komerčního, konzumního světa, včetně těch nechtěně "poetických".

Kniha literárního vědce a jazykovědce Josefa Štochla Svět díla Jiřího Ortena je ve světovém měřítku dosud nejpronikavějším, nejucelenějším a nejrozsáhlejším dílem o tvorbě „básníka, jemuž i Pánbůh závidí“ (I. Diviš). Autor zkoumá Ortenovo dílo z hlediska celistvě poetologického i speciálně versologického. Zasazuje jej do kontextu (nejen) české literatury. Vyrovnává se s veškerou ortenovskou literaturou (odhaluje přitom plagiáty), ze značné části cizojazyčnou, prostudoval i závěrečné vysokoškolské práce. Štochl metodologicky navazuje, mnohdy polemicky, zejména na svého učitele, mezinárodně renomovaného vědce Miroslava Červenku, největšího československého literárněvědného strukturalistu po prvním pokolení, jenž už o Štochlově práci Verš Ortenovy Čítanky jaro napsal, že „[…] systematičnost těchto analýz sotva má nějakou obdobu“, a oceňoval mj. způsob, jímž Štochl ve svých poetologických bádáních aplikuje jazykovědný aparát. Kniha reflektuje i práci poetologů a versologů, kteří jsou v porovnání s jejím autorem přibližně o půl generace až generaci mladší. J. Štochl předkládá rovněž nové teoretické přístupy a poznatky. Pro většinu čtenářů bude patrně novinkou, že německý literární vědec Glaser již v 60. letech zařadil Ortenovo dílo do světové literatury. Kniha přináší též překvapivé zjištění, odkud se v Ortenově přednarozeninové a zároveň předsmrtné básni „Stromy let“ vzala její poslední dvě slova „lety dvaadvacíti“.

Kritické, komentované vydání dvou monografií Přemysla Blažíčka o poezii Vladimíra Holana a Karla Tomana.
Přemysl Blažíček vnesl do českého myšlení o literatuře kromě osobitých soudů a čistého jazykového stylu dva výjimečné rozměry. Prvním je perspektiva filosofického zájmu, v níž umění posledního století nabývá prostřednictvím filosofie nového, oživujícího smyslu. Autora v tomto ohledu orientovaly zejména texty F. Nietzscheho, H. Bergsona, M. Heideggera a M. Merleau-Pontyho, v českém prostředí pak kontakt s J. Patočkou, L. Hejdánkem, J. Němcem a P. Koubou. Druhým Blažíčkovým vkladem je sebereflexivní pohled na tvůrčí i provozní mechanismy akademické literární vědy, který zároveň znamená šance této disciplíny a možné východisko ze současné slepé uličky stále zbytečnějších textů o umění (inspirací zde byla tvorba F. X. Šaldy, J. Grossmana a E. Staigera). Jako příslušník generace Mukařovského žáků si při poznání metodologických impulsů strukturalismu podržel od tohoto zaměření kritický odstup a spolu s individuálně odlišnými cestami J. Lopatky, J. Vohryzka a R. Grebeníčkové představují jeho texty jednu z mála původních hodnot české literární esejistiky posledních čtyřiceti let.

Přemysl Blažíček (16. 4. 1932 v Matějově u Žďáru nad Sázavou - 26. 4. 2002 v
Praze) pracoval po ukončení vysokoškolských studií (1956) od roku 1958 po celý život v Ústavu pro českou literaturu, kde se podílel na tvorbě slovníkových a literárněhistorických příruček, zejména Lexikonu české literatury (I - 1985, II - 1993, III - 2000, IV - 2008). Po roce 1968/69 resignoval na vědeckou kariéru, nepřistupoval na politické kompromisy, v letech 1969-1989 nepublikoval v oficiálních periodikách ani řádku a "soukromě" napsal pět pronikavých monografií o Holanovi (1969, vyd. 1991), Tomanovi (1979, vyd. 1995), Holečkovi (1981, vyd. 1992), Haškovi (1989, vyd.
1991) a Škvoreckém (1992). V tzv. procesu s českým hudebním undergroundem se v roce 1976 znaleckým posudkem angažoval ve prospěch policejně stíhaných básníků. Soubor jeho časopiseckých studií a recenzí z let 1955-1969 a
1990-2002 vyšel v Triádě pod názvem Kritika a interpretace (2002).