Žánrově rozmanitý a komponovaný opus Sešit z Marienbadu sestává z básní, deníkových záznamů a různorodých textů, jež Vladimír Binar neměl v době jejich vzniku příležitost vydat, jako jsou překlady, posudky, eseje, přednášky, záznamy tahitských mýtů atd. Spis obsahuje také vybrané přijaté dopisy. Čtenář drží v rukách knihu, která vznikala téměř půl století, od konce šedesátých let do roku 2016. Prolínají se v ní dějiny, dobový kontext, politická situace, rodinný a milostný život, geneze básní a knih, způsob práce, obživa, vztahy s lidmi, stavba domu, verše, překlady, cestování... Přes zdánlivou roztříštěnost však texty vytvářejí sourodý celek, ukazují, jak jsou život a dílo propojeny.

Předkládaný výbor představuje literárního kritika a překladatele Josefa Vohryzka (1926–1998) jako kritického myslitele o povaze komunistického režimu, o české a slovenské společnosti ve společném státě a po jeho rozpadu, o vztahu silnějšího a slabšího, většiny a (romské a židovské) menšiny.

Kniha je členěna do čtyř oddílů. První tvoří texty o společnosti a politice před rokem 1989 a po sesunu komunistického režimu. Úvodní esej přibližuje životní pocit nestraníka během pražského jara 1968, úvahy psané během tzv. normalizace pro samizdatové sborníky nebo periodika se zabývají faktickými možnostmi Charty 77, mechanikou soudního šikanování a významem nezávislých občanských iniciativ, a stati z první poloviny devadesátých let pojednávají o vztazích k nově se formující moci, o rozpadu federativní republiky, étosu nově vzniklého českého státu a chováním tzv. intelektuálních elit při všech těchto momentech.

Druhý díl sestává z textů o rasové nesnášenlivosti. Polemika z roku 1968 ukazujemožné sociálních důsledky tehdy chystané federalizace československého státu, kterým se pak věnuje jeden z prvních dokumentů Charty 77 (z roku 1978), v němž je podrobně rozpracováno postavení Romů v tehdejším Československu. Josef Vohryzek připravil pojednání anonymně, text zveřejněný v samizdatu a v exilových publikacích vyšel s podpisy tehdejších mluvčích Charty 77. Úvahy, které na chartovní dokument navazují, pocházejí už z let 1990–1997 a zabývají se vztahem „bílé“ většiny k menšinám a zdroji rasismu, resp. rozdíly ve změnách vzájemných postojů u většinové a menšinové populace.

Třetí část přináší texty o knihách, v jejichž prvním plánu figuruje téma politického („třídního“), národnostního a rasového napětí, nesouladu nebo nenávisti. Jsou zde shromážděny Vohryzkovy reflexe nad díly publicistickými (V. Mrštík), memoárovými (M. Bubeníčková-Kuthanová, S. Wiesenthal, G. Konrád) nebo beletristickými (A. Giňa, V. Třešňák, J. Fränkl, Ch. Potok, I. Ferková, I. B. Singer).

Závěrečný oddíl zaujímají Vohryzkovy vzpomínky. Vznikly v roce 1991 pro dokumentační potřeby Židovského muzea v Praze, tiskem vyly vydány posmrtně z autorovy literární pozůstalosti v květnu 2000 v časopise Revolver Revue. Autor v nich podrobně vzpomíná na své dětství odvíjející se v pražské židovské neortodoxní rodině (otec byl advokát), na pobyt ve švédském exilu v letech 1940–1950, kam ho rodiče ještě stačili vyslat, než byly hranice pro židovské občany bývalého Československa definitivně uzavřeny, stejně jako na složitou repatriaci v komunistickém Československu padesátých let 20. století, kam se Vohryzek vrátil, zatímco již věděl, že jeho rodina během války zahynula v nacistických vyhlazovacích táborech.

Uspořádal, k vydání připravil, komentáře a medailon napsal Michael Špirit

Kniha Stručné dějiny španělské kultury je postavena na nápadu zpřístupnit čtenáři kulturní dějiny země prostřednictvím dvacítky španělských měst, která v určitém historickém období měla vliv na směřování země, nebo takových měst, odkud vyzařovalo poselství děl některé z významných osobností španělského malířství, literatury či filosofie.
Každé z pojednaných měst je spojeno s některou kulturní či literární osobností, z nichž mnohé ovlivnily myšlení španělské společnosti a mnohé z nich měly přesah i za hranice této země, jejíž kulturní bohatství je u nás pro mnohé ještě stále velkou neznámou.
Tak například Santiago de Compostela je spojeno se jménem spisovatelů Álvara Cunquiera či Ramóna del Valle Inclána, Toledo s překladatelskou školou, skrze niž do Evropy proudilo řecké vědění a filosofie, Córdoba zase s věděním a se spisy židovských a arabských učenců (Maimonides, Averroes), Gijón s osobností osvícenského myslitele Gaspara Melchora Jovellanose, Mallorca zase s literárním modernistickým hnutím a významnou generací 1898, k níž patřil i známý filosof překládaný do češtiny José Ortega y Gasset.
Esejistická kniha Garcíi de Cortázara ukazuje, že kultura, malířství a zejména literatura jsou tím, co z dějin přetrvá a že poté, co se přeženou historicky bouřlivé události, výtvory lidského ducha a umu jsou tím jediným, co jako odkaz dalším generacím přetrvá pro další období.