Jako třetí svazek Díla Vratislava Effenbergera vychází jeho poslední velká práce, vznikající do roku 1977. Autor v ní prostřednictvím prozaického útvaru na pomezí autoanalýzy, osobní zpovědi, básně a odborného textu hledá historickou logiku psychosociálního, společenského a politického vývoje světa od začátku 20. století až po rok 1977, zejména příčiny a průběh postupného úpadku euro-americké civilizace a některých aspektů civilizací východních. To vše se zvláštním zřetelem k českým historickým peripetiím, ať již šlo o projekt Masarykovy první republiky či o Pražské jaro 1968.
Autor vede svou analýzu jak cestami tradiční historiografie, tak prostřednictvím živých surrealistických postupů (černého humoru, objektivní náhody). V lidské imaginaci neshledává jen zdroj estetických hodnot, ale i aktivního činitele společensko-politického dění. Před čtenářovýma očima v knize defilují soustředěné portréty V. I. Lenina, L. Trockého, J. V. Stalina, je předestřeno dilema „Masaryka-vědce" a "Masaryka-politika“, pojednán „Hitlerův iracionální mýtus“, porovnána motivační východiska vražedkyně Olgy Hepnarové a sebevraha Jana Palacha a je dokumentováno i historické setkání čínského vůdce Maa se členy skupiny Beatles jakožto "konečné vítězství absolutní debility".

Publikace je výzkumným výstupem autorů, jejichž centrem badatelského zájmu byla problematika narace. Otázky spojené s narací se v poslední době neobjevují pouze v pojednáních literárních teoretiků, ale stále častěji se v souvislosti s narativním přibližováním sociálního (a živého) světa stávají předmětem zkoumání historiků i přírodovědců. Tato kniha vytváří prostor pro potkávání badatelů z různých oborů - filosofie, literární vědy, historie, historické antropologie, sociologií, biologie i genetiky. Tím je podmíněna i různost v jejich pohledech na to, do jaké míry je narace čistě fiktivní badatelskou konstrukcí anebo do jaké míry je konstrukcí, která má svůj více či méně identifikovatelný protějšek ve zkoumané skutečnosti.

česky, slovensky

Boris Ejchenbaum (1886–1959) se řadí mezi nejvýznamnější představitele ruského formalismu. Počátky jeho vědecké činnosti jsou spojeny s doznívajícím symbolismem, jeho estetikou a filozofickým kladením otázek; po roce 1917 se přimkl k rodícímu se formalistickému hnutí (mezi jeho další čelné představitele patří V. Šklovskij, R. Jakobson, J. Tyňanov, B. Tomaševskij ad.), k jehož výkonům přispěl zejména na poli zkoumání prózy.

Soustředil se na problémy organizace vyprávění (status vypravěče), nastínil stěžejní otázky týkající se problému času v literární historii, zabýval se zvukovou stránkou uměleckého díla, vzájemným vztahem mezi poezií a prózou, kladl si otázky o smyslu literární teorie a historie. Literárněvědné názvosloví obohatil o některé termíny, jež se užívají dodnes (skaz, literární život). Neomezoval se však výhradně jen na oblast vlastní literatury – zajímala ho též problematika uměleckého přednesu či fenomén filmu a jejich poměr ke slovesnému dílu. Po rozprášení formalismu a v době sílícího ideologického tlaku se věnoval především ediční praxi a textologickým problémům. Vcelku jeho vědecké dílo představuje svěží, neakademický způsob myšlení, jež je schopno řadu otázek otevírat či je nastiňovat z nových, překvapivých perspektiv.

Výbor představuje B. Ejchenbauma v rozmanitosti a šíři jeho záběru: od prací kritických, přes analýzy výstavby literárního textu, přesahy do komparatistiky až po práce literárněhistorického charakteru. Stranou nezůstávají ani texty autobiografického rázu, jež vědecký diskurs překračují do oblasti umělecké.