Na stránkách publikace se sešli autoři, kteří jsou nějakým způsobem osloveni pracemi Zdeňka Vašíčka či jeho životním osudem. První část knihy obsahuje texty, pokoušející se podat souhrnnější obraz Vašíčkova myšlení a životních postojů nebo inspirované a ovlivněné jeho myšlenkami. Druhá sestává ze studií, které z různých hledisek rozebírají motivy jeho díla. Třetí část tvoří texty, které se věnují konkrétním momentům ze života Zdeňka Vašíčka nebo v nich autoři evokují jeho stopu pro své životy a vnímání světa.

Do monografie přispěli: Jaroslav J. Alt, David Bartoň, Jan Bouzek, Jan Brabec, Tomáš Dvořák, Tomáš Hermann, Jan Horský, Martin Hybler, Václav Janoščík, Jan Klápště, Petr Král, Ivan Kraus, Vlastimil Málek, Lubomír Martínek, Miroslav Petříček, Petr Placák, Jan Šabata, Viktor Šlajchrt, Jan Tesař a Pavel Vašíček.

Vydání inicioval bratr Z. Vašíčka Pavel Vašíček, který se ovšem vydání nedožil.

Publikace obsahuje medailony Pavla Vašíčka (od Lucie Bartoňové) a Zdeňka Vašíčka (Michael Špirit) a dále aktualizovanou bibliografii Zdeňka Vašíčka (M. Špirit).
Jako samostatně neprodejná příloha vychází kniha Zdeňka Vašíčka 100% štěstí.
Vznik strojopisného souboru 100% štěstí zasadil Zdeněk Vašíček při jeho předání do nakladatelství do roku 1957 v Kroměříži. Tehdy po ukončení studií filosofie a historie na Filosofické fakultě UK v Praze se přátelé Zdeněk Vašíček a Rudolf Jičín ocitli z pracovních důvodů každý jinde, Vašíček našel uplatnění v archivu města Kroměříž, Rudolf Jičín v muzeu v Trutnově. Udržovali tedy alespoň korespondenční kontakt a posílali si vzájemně pojednání, pro která Zdeněk Vašíček s celoživotním odstupem použil označení „juvenilie“.

Soubor kritického, esejistického, literárněvědného a publicistického díla významného českého básníka a prozaika Karla Miloty (1937–2002). Vedle pronikavých literárních kritik ze šedesátých a devadesátých let jsou zde zastoupena též všechna klíčová témata Milotova literárního zájmu: česká systémová poezie, dílo Emila Juliše, prozaické dílo Vladimíra Párala a Milady Součkové, česká a ruská poezie i český historický román. Objevné jsou Milotovy eseje o vážné hudbě, první vydání jeho dosud nezveřejněné rozsáhlé práce Vzorec řeči a řeč vzorce, jejíž vydání bylo v roce 1970 zakázáno, a fejetony a publicistické texty z let devadesátých. Milota se v knize Vzorec řeči představuje jako mimořádně pronikavý kritik, jedinečný literární analytik a vynikající esejista – jeden z největších, jaké česká literatura v druhé polovině dvacátého století měla. Svazek je doprovozen ediční poznámkou Jana Šulce a jmenným rejstříkem.

Přehledná studie historičky umění Evy Čapkové přináší základní informace o vztahu Bohumila Hrabala k výtvarnému umění, o jeho uměleckých souputnících a inspiraci, kterou spisovatel v umění nacházel, a o vlivu výtvarného umění na jeho literární dílo.

Text doprovází zhruba čtyřicet reprodukcí výtvarných děl autorů, o nichž pojednává: fotografií Ladislava Michálka, grafik Vladimíra Boudníka, Zdeňka Boušeho a Oldřicha Hamery a koláží Jiřího Koláře a Bohumila Hrabala.

Studie si neklade za cíl postihnout všechny aspekty Hrabalovy tvorby se zřetelem k výtvarnému umění. Nesměřuje ani k tomu snižovat význam literárních a filosofických pramenů, které určovaly Hrabalův umělecký názor. Představuje výtvarné umění jako jeden z paralelně působících vlivů na jeho osobu. Nabízí pohled na Hrabalovo dílo z pozice člověka zabývajícího se výtvarným uměním.