Ve středu Krolopova odborného zájmu byla vždy především někdejší německá literatura vzniklá na našem území – zejména dílo jičínského rodáka Karla Krause a pražského rodáka Franze Kafky – a s tím související téma historických proměn obecného soužití Čechů, Němců a Židů. Krolopův celkový vědecký záběr byl ovšem daleko širší. Těžko by se mezi jeho vrstevníky hledalo srovnání pro jeho hlubokou a detailní znalost celé literatury německého jazyka přinejmenším od 18. století. Zevrubná znalost zejména goethovské doby tvoří pevný základ jeho studií o 20. století, ale uplatnil ji i v samostatných pracích. Jeho průvodní studie k českým vydáním Novalise, Tiecka, E. T. A. Hoffmanna, Bonaventurových Nočních vigilií, Goethova Fausta a Básně i pravdy se staly nepřehlédnutelnou součástí české recepce německé klasiky a romantiky. Jeho články či příležitostné – ale často zásadní – poznámky o Karlu Čapkovi, Haškovi, Peroutkovi, Poláčkovi, Šaldovi a mnoha jiných jej legitimují i jako znalce české a slovanské kultury. Jde o práce vzácné objektivity a vyváženosti, rozbíjející nacionální klišé a předsudky na obou stranách česko-německého konfliktního, ale i plodného soužití, zejména v posledních dvou staletích, a přinášející masu nových, v dřívějších výzkumech opomíjených poznatků.

Kurt KROLOP (1930–2016) patřil ve své generaci k nejuznávanějším osobnostem literární germanistiky německé i mezinárodní a významnou částí svého působení navíc zasáhl do vývoje germanistiky naší. Narodil se jako československý občan německé národnosti v Kravařích u Úštěka. První třídy gymnázia navštěvoval v Litoměřicích. V roce 1946 byl s rodiči odsunut do NDR, maturoval v Köthenu a absolvoval germanistiku, slavistiku a anglistiku na universitě v Halle, kde nastoupil také svou akademickou dráhu jako asistent. Svou vlastní odbornou orientaci nalezl za svého působení jako lektor na pražské filosofické fakultě v letech 1957–1962, kdy si nejen osvojil český jazyk, ale získal i obsáhlou znalost česko-německé problematiky v kultuře, politice, a především literatuře. V té době se začal rozvíjet systematický výzkum pražské německé literatury, popřípadě veškeré německy psané literatury z českých zemí a Slovenska, a Kurt Krolop patřil na tomto poli od počátku k nejproduktivnějším badatelům. Za tohoto pražského pobytu shromáždil materiál pro svou disertaci o Ludwigu Winderovi (obhájenou 1967) a publikoval své první studie (mj. v periodikách Germanistica Pragensia a Philologica Pragensia). V letech 1968–1969 působil opět v Praze, tentokrát jako vedoucí oddělení pro výzkum PNL v ČSAV. Nadějný rozběh jeho badatelského pracoviště i jeho vědecké dráhy byl ukončen 21. srpnem 1968. Na protest proti okupaci země vrátil Krolop pas NDR a přijal československé občanství, které mu však po několika měsících normalizační režim zase odňal, a tak byl v květnu 1970 podruhé odsunut do NDR. Pracoval jako nakladatelský redaktor, později jako vědecký pracovník. Po třetí a definitivně se vrátil do Prahy v roce 1990 a působil zde až do svého pensionování (2000) jako hostující profesor, několik let i jako vedoucí katedry germanistiky na FF UK. Po svém penzionování se rozhodl zůstat v Praze.

Rozsahem i šíří pojetí monumentální třísvazkové dějiny české katolické literatury Martina C. Putny mapují významnou část české národní kultury od roku 1848 do roku 1989. První svazek zachytil období 1848–1918, druhý svazek období 1918–1945, třetí svazek je věnován létům 1945–1989. Jakožto odborná literárně-historická práce napsaná jediným autora nemá v současné české literární vědě obdobu, je srovnatelná jen s díly literárních historiků 19. a první poloviny 20. století (Jaroslava Vlčka, Jana Jakubce, Arne Nováka). Putna se neomezuje na výčet a charakteristiku všech děl české katolické literatury daného období, ale činí mnohem více: zasazuje českou katolickou literaturu daného období do kontextu evropského a světového, přičemž si všímá nejen literatury krásné, ale i vývoje dějin křesťanství a křesťanské teologie, prací filosofických a esejistických a katolickou literaturu vnímá v kontextu s jinými náboženskými a filosofickými směry a proudy (protestantismem, pravoslavím, ateismem, judaismem, mimoevropskými náboženstvími). Jádrem Putnova zájmu je – na tomto širokém pozadí zkoumaná – česká katolická literatura krásná: próza, poezie, drama, esejistika, memoárová literatura a odborné práce literatury se týkající). Uchopuje ji čtivým, esejistickým stylem, který je sdělný a dokáže zaujmout nejen čtenářskou veřejnost odbornou, ale každého, kdo se zajímá o českou literaturu, kulturu a společnost v letech 1945–1989. Předmětem Putnova zájmu je nejen katolická literatura vycházející v oficiálních nakladatelstvích, ale i četná tvorba samizdatová a bohatá tvorba českého katolického exilu. Kniha je završením mnoha let autorovy odborné práce.

Čas zabijáků můžeme vnímat coby oslavnou píseň na Rimbauda, na mládí a nevinnost, jako konfrontaci jednoho umělce s druhým, jako temnou vizi budoucnosti i jako kritiku umění dvacátého století.
Eseje představují Henryho Millera jako pronikavého a odvážného myslitele, bořitele model, obhájce zázračnosti života a proroka nadaného ostrou jasnozřivostí. Civilizační zlo a ideologické bludy své i naší doby pojmenoval s nemilosrdnou přesností a v nadčasové perspektivě, a směle se tak zařadil k velikánům západního myšlení.

Henryho Millera známe především jako autora autobiografických románů, avšak nemalou část jeho díla lze označit za esejistickou. Tak tomu je i u Času zabijáků: studie Rimbauda, dvojité „eseje“, kterou napsal v polovině čtyřicátých let poté, co jej uchvátilo dílo Arthura Rimbauda. Ačkoli má však kniha v podtitulu slovo „studie“, nejde o literární kritiku v pravém slova smyslu, jakou Miller nikdy ani nepsal, ale spíše o srovnání sebe samého s francouzským básníkem. Miller se v knize sice pokouší o osobitý výklad Rimbaudovy poesie, avšak ten rozhodně není jeho hlavním cílem. Rimbaud mu primárně slouží jen jako prostředek k dalšímu sebehledání, jako zvětšovací sklo při odhalování vlastní identity.