Osobní příběhy třiceti tří českých žen, které během 20. století zanechaly výraznou stopu ve všech oblastech života, od kultury, přes vědu, politiku a společnost. Jejich životní osudy většinou nejsou širší veřejnosti úplně dobře známy, přesto potvrzují, že právě ženy byly často hybatelkami dějin a jejich role byla v tomto smyslu zcela zásadní. I když často žily v blízkosti mužských velikánů jako byli například Franz Kafka, Jaroslav Hašek, Ferdinand Peroutka nebo Pavel Tigrid, dokázaly jít za svým cílem a prosadit se. Autorka seznamuje čtenáře s profesní kariérou dotyčných dam, s jejich osobním životem a rodinným prostředím, z něhož pocházely a následně žily. Kniha zaznamenává slávu a úspěch, ale i zklamání či prohru, život na společenském vrcholu, naproti tomu vězení a koncentráky, lásky i nenávisti, vše v kontextu doby a rozličné společnosti, v níž naše ženské osobnosti žily. Osudové ženy se tak stávají inspirací nejen pro přítomnost, ale také pro naši budoucnost.

Mezi ženami, jejichž životy jsou v knize popsány, patří: Alma Mahlerová, Sidonie Nádherná, Bertha Suttnerová, Adele Bloch-Bauerová, Xena Longenová, Lata Brandisová, Helena Palivcová, Ottilie Davidová, Marie Moravcová, Božena Kropáčková, Nina Jirsíková, Hana Schusterová-Krupková, Trudie Bryksová, Milena Šeborová, Libuše Cloud-Hrdonková, Gerty Theresa Coriová-Radnitzová, Helena Koželuhová-Procházková, Ludmila Švédová, Heda Margoliová-Kovályová, Slávka Peroutková, Ivana Tigridová, Jiřina Zábranová, Věra Ilse Waldes-Hromádková, Rozina Jadrná-Pokorná, Riva Krieglová, Marta Kadlečíková, Mirka Kochová, Libuše Moníková, Míla Doleželová, Dagmar Burešová, Helena Wilsonová, Meda Mládková, Dana Němcová.
Kniha obsahuje velké množství fotografií z domácích i zahraničních archivů.
Kategorie
Beletrie > Osobnosti a osudy/Neobyčejné osudy

Antisemitismus viděl Adorno jako ústřední pojivo radikálních pravicových hnutí poválečné německé společnosti, které spojovaly různé proudy militantního a excesivního nacionalismu. Upozorňoval na problém tzv. poloveřejné šeptandy, „fámy o Židech“, jež má až reklamní charakter, pomocí níž se šiřitel stylizuje do role oběti. Za hnací síly takového jednání považoval antiintelektualismus a konformismus, které podle něj sdílejí identickou strukturu s rasismem. Na druhou stranu Adorno varoval před idealizací Židů a židovství, neboť takový postoj má v boji proti antisemitismu opačný efekt.
Tyto myšlenky proslovil Adorno na podzim roku 1962 na konferenci německé Koordinační rady spolků pro křesťansko-židovskou spolupráci, na níž hovořil o boji proti antisemitismu. Český překlad je pořízen z německého vydání přednášky Zur Bekämpfundges Antisemitismus heute, která vyšla v roce 2024 v nakladatelství Suhrkamp. I když doslovný český překlad Adornovy přednášky zní „K potírání dnešního antisemitismu“ po dohodě s Adornovým archivem jsme z názvu vypustili slovo dnešního, jelikož by to mohlo být vzhledem k současné situaci pro čtenáře zavádějící.
Text přednášky je transkripcí z dochovaného zvukového záznamu. Adorno se převodu své řeči do knižní podoby vyhýbal, vědom si toho, že ústní projev má svá specifika, jimiž se liší od projevu písemného. Přesto nakonec s převedením svých slov do textové podoby souhlasil, rámcově editoval a napsal k textové verzi krátký komentář, který je otištěn v úvodu této knihy. Charakteristické rysy vlastní ústnímu projevu, určitá kostrbatost, přerývanost, atp., byly v německém knižním vydání ponechány, a i my jsme se v zájmu zachování autenticity rozhodli je v českém překladu ponechat.
Doslov ke knize napsal známý německý literární kritik a mecenáš Jan Philipp Reemtsma, jenž mimo jiné poukazuje na význam Adornových myšlenek pro naši současnost.

V povídkách Ortel i V kárném táboře rezonuje téma soudu a rozsudku. Obě díla patří k několika málo textům, které měly zůstat na Kafkovo přání po jeho smrti zachovány. V tomto svazku vycházejí společně v novém překladu.

Rozsáhlá odborná literatura interpretuje povídku Ortel z nejrůznějších zorných úhlů – výklady sahají od prostého konstatování zřejmých paralel mezi životem hlavního hrdiny Georga a Kafkovým (vztah ke snoubence, složitý vztah mezi synem a otcem, resp. mezi jejich světy) přes úvahy o obecné podstatě soudu či rozsudku až po existencialistické náhledy na člověka a společnost. Způsob, jímž Kafka zkoumá lidskou duši a motivace, o které se opírá naše konání, většina studií shodně uvádí do spojitosti s teoriemi Friedricha Nietzscheho a Sigmunda Freuda.
Kafkovské téma soudu a rozsudku rezonuje i v povídce V kárném táboře, zde je však dovedeno do hrůzyplné krajnosti. Proceduru mučení svěřil Kafka programovatelnému stroji, zatímco katův úkol spočívá pouze v dohlížení na bezchybný chod mašiny, jejíž kódy nikdo, kromě kata, nezná. Alibismus a odmítání odpovědnosti a viny působí zvláště dnes, kdy roboti vykonávají mnohem složitější práci, jako sotva překonatelný znak nelidskosti.
Povídka Ortel (Das Urteil) pochází z roku 1912, povídku V kárném táboře (In der Strafkolonie) napsal Kafka v říjnu 1914. Sám Kafka dospěl k závěru, že by se mohly spolu s povídkou Proměna publikovat pod názvem Tresty (Strafen).