Rozpravy, polemiky a úvahy o tom, co lze považovat za důstojnou náplň života a obhajoba lidského práva rozhodovat o svém bytí i na jeho samotném konci, ve chvíli, kdy člověk ztrácí možnost ukončit život vlastní rukou. Kniha se žánrově pohybuje na pomezí reportáže, eseje a etického cestopisu.

Obsah knihy Klub obyčejných smrtelníků je časově ohraničen rokem 2019 a místně vymezen českým prostředím. V takto zvoleném rámci provádí autor pátrání na ožehavé téma eutanazie. V podstatě se tedy jedná o vymezování tohoto složitého pojmu formou dialogů i osobních úvah, jeho zasazování do souvislostí, včetně přesahů do oblastí, které s touto problematikou blíže či vzdáleně souvisejí. Rozumí se samo sebou, že tak složité téma nemůže být pojednáno vyčerpávajícím způsobem, nicméně jeho různé aspekty jsou naznačeny v základních rysech, které mohou posloužit jako výchozí body k vlastním úvahám, ať už se čtenář instinktivně či vědomě kloní na jednu nebo druhou stranu.
Formálně zvolil autor přístup chronologický. Kniha, jež se žánrově pohybuje na pomezí reportáže, eseje a etického cestopisu, začíná popisem loučení se zesnulým přítelem. Teprve zvolna a postupně přecházejí rozpravy a polemiky v úvahy o tom, co lze považovat za důstojnou náplň života. Toto takřka detektivní pátrání se pozvolna proměňuje v obhajobu lidského práva rozhodovat o náplni vlastního života i na jeho samotném konci ve chvíli, kdy člověk ztrácí možnost ukončit život vlastní rukou. Skutečnost, že autorův postoj k tomuto závažnému rozhodnutí je jednoznačně od prvních stánek deklarován, nevylučuje nejistotu, váhavost, vědomí složitosti a souvislostí s tímto nelehkým rozhodnutím spojených. A, což jistě není zanedbatelné, poskytuje možnost nahlédnout do názorů opačných, vycházejících z odlišných premis a pracujících s jinými argumenty.

Soubor čtyř povídek z pozůstalosti známého novináře a publicisty, moderátora pořadu Historie.cz, Vladimíra Kučery.

Kniha Balada o dřevěném světě, nazvaná podle jedné z povídek, vypráví o tradičním, původním způsobu bytí v relativně uzavřených komunitách, založeném na jemně tkaném předivu sice nepsaných a nevyslovených, avšak všemi respektovaných pravidlech. Mohou to být například pravidla klukovských válek mezi Mejťáky a Křešínskými, nebo zvyklosti, jimiž se řídí sousedský život na vesnici, či společenství trampů a příznivců folkové hudby. Kučera ve svých textech vypráví o tom, co se může stát, když do takovýchto uzavřených světů vstoupí někdo zvenčí, někdo, kdo se takzvaně „vyzná“, a začne ovlivňovat život v okolí podle své povrchní povahy a mentality a vše přizpůsobovat svým záměrům i svému prospěchu. To se nemusí odehrávat jen v „znormalizovaném“ Československu let sedmdesátých, ale třeba i po skončení Velké války ve druhé dekádě minulého století.

Strhující románový příběh připomíná soubor vzájemné korespondence Jana Konůpka a Marie Dadákové z let 1915 a 1916. Autentický text z období 1. světové války, není jen unikátním dobovým dokumentem s množstvím historicky zajímavých informací ze společenského, kulturního a politického života, svým rozsahem, záběrem a kultivovaností jazyka jde bezesporu o literární skvost, jakých se už v současné době mnoho nenachází.

Známý symbolista a jeden ze zakladatelů českého literárního a výtvarného sdružení Sursum Jan Konůpek odpověděl v červnu 1915 na inzerát Marie Dadákové, která hledala „muže vysoké kultury ducha, milujícího přírodu a umění“. Od té doby si téměř rok a půl každý den psali. Podstata jejich dopisů je sice milostná, ale nevyplývá z obsahu prvoplánově. Naopak, velmi zřetelně se zde odrážejí jejich názory na knihy, které četli, dojmy z výstav výtvarného umění, psali si o divadle, o filmech, komentovali společenské události a politické poměry v zemi, jež byla necelý rok ve válce. Obsah korespondence tak přerůstá z ryze soukromé sféry do oblasti veřejné, společensko-kritické.

I když měl Jan Konůpek v roce 1915 za sebou již poměrně bohaté zkušenosti v oblasti výtvarného umění a byl u mnoha podstatných událostí v oboru (spoluzaložil například grafickou revui Veraikon, sdružení Sursum, nebo družstvo Artěl, byl ale i členem spolku Mánes) nebyl v té době stále tolik veřejně znám. Se skupinou Sursum měli pouhé dvě výstavy a symbolismus stále více zastiňovaly nastupující avantgardní směry, kubismus a futurismus. Marie Dadáková z Milovic na severní Moravě byla dcerou redaktora časopisu Hospodář, vzdělaná mladá žena, která, jak vidno z jejího inzerátu, byla na svou dobu i velmi emancipovaná a odvážná.

Z jejich korespondence vyvěrá radost, že vzájemně našli spřízněnou duši, mají podobné zájmy a názory. Přestávají si psát v polovině roku 1916, kdy Jan Konůpek požádal Mariiny rodiče o její ruku a následně se vzali.