Román Nic je závažnou zprávou o mladých lidech. V čem vidí smysl svého života. Jak snadno se mohou pod tlakem vrstevníků proměnit v násilnická monstra. Pomůže jim vlastní svědomí najít cestu zpět?

Vzhledem k otevřenosti, s jakou Janne Teller popsala myšlení a chování studentů v jednom dánském provinčním městě, byla kniha v Dánsku nejprve zakázána a vyšla až po celospolečenské diskusi. Následně byla přeložena do 35 jazyků a dosud se prodalo přes jeden a půl miliónů výtisků. V několika zemích je dokonce na seznamu povinné školní četby nebo mezi tituly doporučené četby studentů filosofie a psychologie. Kniha se dočkala několika divadelních adaptací a stala se předlohou k filmovému zpracování. V Čechách a na Slovensku je film Nic k vidění v kinech od začátku letošního června.
Hlavní postavou příběhu je Pierre Anthon, který první školní den dospěje k názoru, že nic nemá smysl, na ničem nezáleží, takže nemá cenu nic dělat. Odejde ze třídy, vyleze na strom a odmítá slézt. Spolužáci se s jeho názory nehodlají smířit. Nejsou si sice úplně jistí, zda nemá náhodou pravdu, protože jsou ale odmalička vedeni k tomu, aby v životě něčeho dosáhli, byli někým, něčím, a snaží se ho ze stromu dostat. Nejprve mu vyhrožují, házejí na něj kameny, vždyť zpochybnil jejich životní vizi, jistotu. Později mu smysl života dokazují tím, že vytvoří jakousi hromadu smyslů. Vrší pod strom své oblíbené věci, mezi něž patří například knihy, adopční listina, křeček, ale postupem času se začnou obviňovat z nedostatečné hodnoty věnovaných předmětů a vyvíjejí na sebe navzájem nátlak k větší a větší oběti. A tak se na hromadě objeví vykopaná rakev s pozůstatky bratra jednoho z hochů, useknutý prst nebo odťatá hlava psa. Situace spěje k velké tragédii.
Text Janne Teller je rovněž o osamělosti a odlišnosti. Pierre Anthon žije s rodiči v komuně, která pěstuje biopotraviny a chová zvířata, aby byla potravinově soběstačná, a tím se od ostatních dětí zásadně odlišuje. Sice se separuje sám, dobrovolně a svobodně vyjadřuje svůj názor, ale právě proto, že je jiný, ostatní dráždí a vyvolává v nich agresivní chování a jednání. Nikdo ze spolužáků se Anthona nesnaží pochopit, nikdo nestojí na jeho straně. Jinakost se neodpouští.
Dalším závažným tématem je zde způsob ovlivňování a manipulace. V knize jen velmi okrajově vystupují dospělí lidé. Děti si své problémy chtějí řešit samy. Rodiče ztratili svůj vliv a chování jednotlivce už od školních let ovlivňuje zejména komunita vrstevníků, s níž se dotyčný stýká. Internet a média skýtají mnoho návodů, jak manipulovat ostatními a kdo má k takovému chování sklony, většinou dokáže ostatní ovlivnit natolik, že udělají věci, o nichž by za normálních okolností ani neuvažovali.

Úvahy o zlu a rozmanitosti jeho forem a projevů, kritika církve, která institucí ďábla vytváří v lidech pocity strachu a zajišťuje si tak jejich poslušnost.

Strach je podle Drewermanna každému jedinci vštěpován na samém počátku jeho individuálního života. Je to strach z porušení desatera a jeho výkladů, strach z toho, že člověk bude vyloučen z komunity a bude muset žít sám. Církvi se podařilo vytvořit obecně platnou konvenci, že ďábel je analogií zla, čemuž je potřeba se vyhnout, obávat se, mít strach. V souladu s automatickým přijetím této teorie pak atmosféru strachu jako jistého výchovného rituálu lze snadno obecně zneužívat, což v důsledku může vést k různým neurotickým a psychotickým onemocněním, upozorňuje Drewermann a odkazuje na svou praxi psychoterapeuta.
Teolog, psycholog, filosof a spisovatel Eugen Drewermann v knize (text je koncipovan jako rozhovor novináře J. D. Kogela s Drewermannem) rozvíjí také své úvahy o lidské agresi, zoufalství a víře, odpuštění a negaci, nahodilosti a hledání ospravedlnění v existenci, o biologii, sociální psychologii a psychoanalýze, o teologické nauce o prvotním hříchu a vykoupení, o církevní hrozbě pekla a křesťanské naději v nebe.
Eugen Drewermann byl profesorem katolické dogmatické teologie v Paderbornu. Roku 1991 mu pro jeho nekonformní názory na morální teologii a biblistiku bylo místním arcibiskupem odňato povolení vyučovat a roku 1992 i povolení kázat. V tomtéž roce byl pak i suspendován z kněžského úřadu. Roku 2005 Drewermann oznámil, že vystupuje z katolické církve. Drewermann je v Německu považován za jednoho z významných myslitelů a nemnoha zbývajících univerzálních vzdělanců.

Přítomnost Čechů a Slováků zaznamenáváme na samém jihu afrického kontinentu v průběhu několika posledních století. Jsou mezi nimi cestovatelé (např. Emil Holub), nebo misionáři (Georges Schmidt či Zdeněk Čížkovský). Nejsilnější migrace do Jihoafrické republiky se však udála po srpnu 1968, kdy z Československa odešlo kolem pěti tisíc lidí. Osudové příběhy některých z nich autor osobně zaznamenal a nyní je předkládá v této publikaci.

Životní příběhy krajanů žijících v Jižní Africe jsou nepřebernými variantami nejen velkého dobrodružství a sžívání s exotickou přírodou a se zcela odlišnými civilizačními návyky v pestré směsici národů, národností a etnik. Najdeme proto ve výkladech Čechů a Slováků zkušenosti s búrsko-britskou rivalitou při ovládání přírodního bohatství a při spravování celé země. Osloví nás zážitky z pracovních kontaktů s barevným a černošským obyvatelstvem. Výpovědi Čechů a Slováků přibližují chování nejen známých Zulů, ale dalších skupin používajících bantuské jazyky tsonga, pedi, venda, sotho, tswana, swati, xhosa, zulu a ndebele. To vše pak přináší exkluzivní informace o životě sice naplněném počátečním strádáním po útěku z komunistické totality, ale zároveň je to svědectví o životě, který postupně nabýval na svých kvalitách. Tyto kvality se ale rodily taktéž v totalitě, kterou představoval jihoafrický apartheid. Apartheid po právu odsuzovaný celým demokratickým světem jako neakceptovatelné soužití různých ras a národností, byl vnímán mnohými Čechoslováky jako totalita více než podobná té československé. Zde však ve společnosti Jihoafrické republiky nacházeli Češi a Slováci množství šancí pro seberealizaci, kterou doma v Československu neměli.