Tekutý život přispívá k rostoucí nerovnosti, nejistotě a nedůvěře. Současná, moderní společnost rezignovala na své sociální základy a stabilní, pevný řád transformovala do měkké a pružné formy v domnění, že tím dosáhne maximální otevřenosti.
Taková společnost ale nedokáže trvale udržet tvar, přetéká z jedné polohy do druhé, její podoby jsou krátkodobé a cíle méně angažované. Člověk se může opírat jen o minimum jistot a stále méně spoléhat na solidaritu a odpovědnost jednotlivce. Sociolog Zygmunt Bauman, autor teorie o „tekutosti“ současného světa, ve své knize Tekutý život navazuje na svou nejznámější publikaci Tekutá modernita.
Bauman je znám jako velký kritik globalizace a jejich neblahých dopadů na lidskou společnost. Jakkoli se vymezuje vůči individualismu, nečiní tak z ideové pozice postmarxisty, nýbrž ústy sociologa, jenž za flexibilitou jednotlivce a neomezenými možnostmi, které pro dosažení svého úspěchu prosazuje, vidí rovněž narůstající populismus, bezohlednost a technokratické pojetí života. Jednotlivec se přestává socializovat a svou individuální roli nespatřuje v činnosti ve prospěch komunitního celku, ale uskupení ekonomického, které je soustředěno výhradně na zisk, bez ohledu na jakoukoliv solidaritu a další možné negativní důsledky například v oblasti ekologie či kultury.
Myšlenky Zygmunta Baumana nelze číst jako dogma, o to ani sám autor za svého života nikdy veřejně neusiloval. Z pozice akademika s rozmanitou životní zkušeností se spíše snažil upozorňovat na problémy, které si společnost sama vytváří a následně se s nimi potýká, a vyvolávat na předmětná témata diskusi.

Zamýšlení nad tím, do jaké míry je člověk ovlivněn prostředím, do něhož se narodí,¬ a je-li schopen změnit své postavení pouze svou vlastní aktivitou.

Ve Směřování života hrdinů se autorka snaží najít odpovědi na otázky, zda je člověk měřítkem všech věcí a zda je hybatelem všech událostí. Zatímco ve své předešlé knize Polárník, panovnice a prezident popsala a charakterizovala chování zástupců různých vrstev společnosti, nyní své postavy dovedla k cíli.
Výsledek putování polárníka je problematický - k pólu osobně nedorazil, ale část jeho mužů tak učinila bez něj. Během cesty je konfrontován se vztahem k transcendentnu u svých blízkých druhů. Panovnice vládne a snaží se naplňovat očekávání svých poddaných, která se týkají nároků na etické chování mocných. Postava prezidenta zůstane rozkolísaná mezi stále více potlačovanou touhou po pravdivosti a žádostivosti moci.

Theodor W. Adorno vystoupil v roce 1967 na Vídeňské univerzitě s přednáškou, v níž analyzoval cíle, prostředky a taktiky pravicového radikalismu a srovnával ho se starým nacismem a fašismem. Kladl si při tom otázku, proč extrémní pravicová hnutí nacházejí dvacet let po konci války opět u lidí značný ohlas.

I když Adorno bezprostředně reagoval na vzestup a volební úspěchy NPD (Nacionálnědemokratické strany Německa), jeho hlavní myšlenkové teze mají obecnou platnost a lze je již považovat za paradigma. Vezmeme-li v úvahu politickou praxi některých současných domácích i zahraničních politických subjektů či jednotlivců a jejich populistické nebo rasově nenávistné programy, zjistíme, že Adornovy někdejší postřehy jsou i dnes stále aktuální.
Český překlad je pořízen z německého vydání přednášky Aspekte des neuen Rechtsradikalismus, která vyšla v roce 2019 v nakladatelství Suhrkamp. Text přednášky je transkripcí z jediného dochovaného zvukového záznamu. Adorno se převodu své řeči do knižní podoby vyhýbal, jak uvádí V. Weiß v doslovu, vědom si zřejmě toho, že ústní projev má svá specifika, jimiž se liší od projevu písemného. Charakteristické rysy, vlastní ústnímu projevu, určitá kostrbatost, přerývanost, opakování atp., byly v německém knižním vydání ponechány a i my jsme se v zájmu zachování autenticity rozhodli je v českém překladu ponechat.