Životopis věhlasného esejisty Michela de Montaigne je závěrečným dílem Stefana Zweiga, které napsal v posledních týdnech svého života.

V jedenácti kapitolách popisuje Zweig velmi podrobně a s velkým psychologickým vhledem a pochopením život a působení gaskoňského šlechtice, renesančního myslitele, humanisty, skeptika a otce literární esejistiky Montaigna, který vystupoval proti převládající vyprázdněné a životu vzdálené latinské vzdělanosti univerzit. Zasazoval se o svobodný a nezaujatý pohled na svět, přičemž své eseje psal jazykem pařížského tržiště, formou volných úvah o světě, životě a o sobě samém, neboť podle Montaigna „v sobě každý nese celou podobu lidského údělu“.
Biografie vznikla v podstatě shodou náhodných okolností. V brazilské Petrópolis, kam Zweig odešel z nacisty devastované Evropy, objevil Montaignovy dvousvazkové eseje, v jejichž autorovi nalezl mistra a učitele rezignace a ústupu k sobě samému. Texty pro Zweiga představovaly velkou útěchu a inspiraci. Montaigneho životopis proto napsal s vášnivým zaujetím, zjevně jako určitý druh terapie. Skutečná síla Zweigovy knihy však spočívá v paralele, nepředstavitelné brutality nacismu s dobou Montaignovou, náboženskými válkami a hrůznými krveprolitími.
Stefan Zweig věnoval svou biografii samotnému Micheli de Montaigne jako vděk za příkladný život člověka, který nikdy nezradil své vnitřní přesvědčení a zůstal i v nejtěžších dobách homme libre: „Montaigne se pokusil o nejtěžší věc ze všeho,“ napsal, „totiž žít sám sebe, být svobodný a stále svobodnější.“

V padesátých letech 20. století se architekti museli podřídit nekompromisním dogmatickým požadavkům, aby jejich stavby naplňovaly pokrokové kulturní dědictví, socialistické obsahem, národní formou, s důrazem na umělecké mistrovství, pravdivost, vysokou ideovost a stranickost. Architektura měla být výrazem revolučního přetváření světa, budovatelského elánu a optimismu socialistického člověka.

Nikoli architekti, nýbrž politicko-ideologičtí aktivisté byli těmi, kdož prosazovali historizující architektonický sloh, který se měl stát jedním z nejdůležitějších nástrojů politické propagandy stalinistického režimu v Sovětském svazu a rovněž ve všech zemích, jím mocensky i ideologicky ovládaných. Při své koncepční práci tak byli architekti podrobeni stálému ideologickému dozoru a nátlaku a jejich formální výkony se posuzovaly především z hledisek hodnoty ideového obsahu. Ta však byla definována příliš obecně, a proto v tvorbě architektů panovaly stálé pochybnosti o ideové správnosti jejich projektů – a „ideovost“ projektu byla zároveň interpretována jako výraz třídního postoje architekta a jeho politické angažovanosti. To vše pak vytvářelo všeprostupující atmosféru nejistoty a strachu, z níž nebylo úniku.
Práce historika a teoretika architektury, vysokoškolského pedagoga a překladatele Pavla Halíka (30. 6. 1935 – 21. 6. 2021) se zabývá poměrně krátkým obdobím první poloviny padesátých let, později eufemisticky nazývaným obdobím deformací a kultu osobnosti, a absurdní situací, v níž se tehdy ocitla většina architektů bývalé avantgardy (jíž se v padesátých letech dostalo nejtvrdšího odsouzení – a to i ze strany samotných představitelů avantgardy, tedy funkcionalismu a konstruktivismu), když se jim začal násilně vnucovat sovětský vzor a metoda socialistického realismu. Aby bylo možné této situaci porozumět a pochopit nepochopitelné jednání jejích protagonistů, zabývá se Halík zejména sférou, ve které se odehrávalo stalinistické drama především: sférou verbálních projevů a rituálních textů. Oproti nim vlastní architektonická produkce, označovaná jako architektura socialistického realismu, byla vcelku nevinná a nejsou na ní tolik zjevné stopy teroru, jenž tehdy ovládal a deformoval mysli lidí.

Poprava Vladislava Vančury evidentně splnila to, co od ní nacističtí představitelé očekávali. V české společnosti vyvolala zděšení a strach. Otřásla kdekým. Každý, kdo znal alespoň trochu moderní české písemnictví, věděl, že byl zastřelen jeden z našich nejlepších novodobých spisovatelů, a že rána, způsobená jeho smrtí, se v naší literatuře tak brzy nezacelí.

Publikace Petra Koury Vladislav Vančura a nacismus, to jsou hluboké protiklady se věnuje osobnosti známého českého spisovatele ze dvou perspektiv.
V první části autor popisuje, jakým způsobem se Vančura zapojil do protinacistického odboje, co všechno v odboji dělal, jaké byly důvody jeho zatčení gestapem v květnu 1942 a proč byl pak po útoku na Reinharda Heydricha vybrán k popravě. Autor zde na základě analýzy a interpretace dostupných pramenů konstruuje Vančurův příběh se známým tragickým koncem.
Ve druhé části, která na shora zmíněné aktivity spisovatele navazuje, se pak Koura věnuje Vančurovi jako literární a vůbec kulturní osobnosti a popisuje jeho tzv. druhý život, tedy jak byl Vančura po své smrti připomínán a oslavován, jak byl komunistickým režimem využíván k budování kultu „protifašistických bojovníků“, ale také jak byl i záměrně upozaďován na úkor komunistické ikony Julia Fučíka.
Kourův literárněhistorický text má ambici představit spisovatele, básníka a filmaře Vladislava Vančuru nejen jako umělce, ale i jako občansky angažovaného člověka, oběť nacismu a posléze i postavu zneužívanou komunistickým režimem. Jde o zásadní příspěvek k Vančurově biografii.