Jiří Pechar je českému čtenáři znám především jako překladatel, literární vědec a filosof, méně jako básník. Sbírka poezie Slovo v samotě vyšla původně před více než třiceti lety pouze v samizdatu, tedy širší veřejnosti téměř nedostupná. I když jde o práci poměrně subtilní, je svým obsahem hutná. Na prostoru necelých osmdesáti stran rozpoznáme vlivy lyrické, melické i existenciální, přitom verše jsou doplněny autorovými komentáři. Jiří Pechar je člověkem střídmým, což se bezesporu v jeho textech také odráží. Pecharovy verše navíc nejsou úzce spjaté s dobou svého vzniku, naopak cenná je na nich časová neukotvenost a dobový přesah.

"Souboj je povídka napsaná z plného rozmachu tesknoty. Soud o její umělecké hodnotě v celku Čechovova díla není důležitý. Je to povídka důležitá především pro porozumění Čechovovi samému, je to klíč k rozpoznání jeho lidských a autorských pohnutek, jež jsou tu obnaženy jako málokde jinde. Zapomeňme na mýlící podobiznu "klasika" Čechova a ctěme to, co psal jednatřicetiletý muž vědoucí o nutnosti hledat rozumnou možnost života. Čtěme v Souboji jeho tesknotu, bolest a úzkost nad zmarňováním člověka. Chci říci toto: Po povídkách, jako jsou Mužici a Pavilon čís. 6, zkusme ještě ze Souboje, z jeho syrové tesknoty, vyrozumět podstatu oné zvláštnosti, jíž se slovesný umělec Čechov nezaměnitelně vyznačuje mezi nejlepšími. Je střízlivý a střídmý, varuje se efektů, je samozřejmý a věcný v každém slově, jeho umění je na první pohled průhledné jako sklenice vody. Zdánlivě vlastně jako by nic neobjevuje, čtenáři připadá, ze neříká nic jiného než to, co by on sám na jeho místě také viděl. Všechno se rozvíjí a pokračuje docela podobně, jak to sami známe. A přece - jaká úzkost, jaký stesk!" napsal Emanuel Frynta v doslovu k vydání z roku 1972.
Anton Pavlovič Čechov (1860-1904) napsal novelu Souboj ve svých jedenatřiceti letech. V českém překladu vyšla próza samostatně čtyřikrát; poprvé ještě za autorova života (1897; překlad Jiří Ščerbinský), naposledy v roce 1972 (překlad Karolína Dušková a E. Frynta). Nynější páté vydání je dílem Libora Dvořáka (1948), renomovaného překladatele, který převedl do češtiny mj. díla Bulgakova, Bunina, Gogola, Jesenina, Kononova, Limonova, Pelevina, Sorokina, bratrů Strugackých, A. Tolstého nebo L. N. Tolstého; v nakladatelství Pulchra vyšly jeho překlady próz Svetlany Vasilenkové (Blběnka, 2010; Šamara, 2011) a Leonida Gabyševa (Odljan, 2011).

Eugen Brikcius je literární gurmet: svůj memoár pojal jako pestrou koláž, jako žánrovou i stylistickou mozaiku, jako přirozenou syntézu bohatýrského těla s jasným a silným duchem. Jeho život je jeho dílem. Jeho dílo je jeho životem. Boří staré mýty, aby postavil na jejich místě mýtus nový - sebemýtus. A to s nezaměnitelným vtipem a hrou, noblesou i naléhavostí. Protože píše-li o sobě, píše vždycky i o druhých. Memoárová kniha básníka a filozofa, průkopníka českého happeningu, narozeného v roce 1942 v Praze a žijícího od počátku 80. let ve Vídni. V 60. letech aktivní výtvarný umělec, v 70. letech vězeň komunistického režimu a básník v novolatině, v 80. letech absolvent prestižní University College v Londýně a exulant, od počátku 90. let jedna z klíčových postav české kultury.