Výmluvnost veršů nové básnické sbírky Jany Štroblové určuje závažnost témat, prožívaných v široké – v zásadě dvoupólové amplitudě. Odtud také roste vnitřní dynamika a dramatičnost její poezie. Hovoří o potřebě transendence (víry), avšak tato potřeba je neustále zklamávána: odtud rouhavý podtón některých veršů. Minulost se postupem času hroutí, svět ztrácí na barevnosti, krajiny se proměňují v kulisy a odcházející přátelé jsou siluety protrhávající plátno. Ale přitom právě tyto nostalgické evokace garantují neustálou přítomnost minulého času a diachronní jednotu našich životů. Z některých veršů zní únava, ale z jiných nepomíjející schonost úžasu a touha „být opravdu“. Citovým podložím veršů je hrdost i pokora. Jana Štroblová si je drásavě vědoma křehkosti a vratkosti básnické řeči, přesto však nadále věří v její nezastupitelnost.

Vůbec první české vydání jednoho z nejrozsáhlejších básnických textů Mariny Cvetajevové, který byl v roce 1925 z části napsán ve Všenorech u Prahy a dokončen téhož roku v Paříži. Paradoxně dosud nikdy nebyl do češtiny přeložen a vydán. Jednak z důvodu jazykové komplikovanosti a náročnosti vyjádření, ale také proto, že je jedním z nejpolitičtějších textů autorky. Cvetajevová sice proslula jako upřímná, ba vášnivá lyrička, ale její lyrika, i ta milostná, se vždy vyznačovala specifickou vnitřní silou a energií, kterým dala plný průchod právě v této básni. Je sice psaná na motivy staré německé pohádky-legendy, ale cílená už na docela jiné problémy.

Celý text je pozoruhodný hned z několika hledisek: Jedná se o poměrně ojedinělou „lyrickou satiru“, která skutečně oba tyto rysy má, je hořce ironická s občas zjevným politickým podtextem (i když se nejedná o klasickou politickou poezii) a nepostrádá ani nezbytnou špetku lyriky (zvlášť v poslední kapitole, která popisuje Krysařův odvod Hammelnských dětí). Cvetajevová si ovšem staroněmeckou legendu vybrala jen jako základ pro filosoficko-básnické rozjímání (ale i polemiku) na témata odvěkého soupeření dobra a zla v lidské duši, ale zde spíše na téma posměchu pokrytecké měšťácké morálce, která je věčná ve svém nekonečném obnovování a na téma věčného střetávání umělce s ní. V této části je poéma možná nejvíce „česká“ – Cvetajevová si vybrala sice německou tematiku (zajisté i proto, že byla sama částečně německého původu a k německé kultuře měla velmi vřelý vztah), ale popisované reálie mytického města Hammelnu jako by v sobě měly něco českého, čtenář tu málem vidí všední maloměstský život, třeba právě ve Všenorech. Kapitola, týkající se krys a jejich likvidace krysařem soustředí valnou většinou politické tematiky – krysy jsou tu představeny jako „pozemské starosti“, ale lze je chápat je i jako symboly bujícího bolševismu, už jenom proto, že se vyjadřují vesměs partajními frázemi a mnohdy i pro ruské bolševiky typickými zkratkami – tato pasáž je jazykově asi nejnáročnější a představuje jakýsi jazykový experiment až téměř Chlebnikovovského typu. Satira následující kapitoly, věnované hádce Krysaře s konšely, je namířena právě na zmíněný vztah umělce, či spíše Umění jako celku k „poklidnému“ měšťanskému životu, který se sice tváří, že o umění nestojí, ale vskrytu se jej snaží zmocnit – ale jen tak, aby sám netratil. Z tohoto konfliktu pak zcela organicky vyplývá kapitola závěrečná, ve které Krysař jako trest lakomému městu odvádí do stejné vody jako krysy i všechny Hammelnské děti. Tato kapitola se dost výrazně odlišuje od ostatních a i když rovněž nepostrádá jazykový experiment a hru se smyslem slov, je rozhodně nejnaléhavější a nejdojemnější z celého textu.

Cvetajevová se na mnoha místech svého díla nejednou vyznala ze svého vztahu k české zemi i českému národu a právě tento text, třebaže obsahuje jen jednu jedinou konkrétní narážku na české reálie (v poslední kapitole zmínka o smrti Jana Husa), je právě prodchnutý jakýmsi „českým duchem“.

Dvousvazkový výbor z poezie a esejistiky Jeleny Švarcové, uznávané autorky leningradského undergroundu a přední současné ruské básnířky.

Jelena Švarcová (1948-2010) u nás bohužel zatím neznámá, patřila k předním básníkům současné ruské poezie. Vystudovala Leningradský institut divadla, hudby a filmu, ale od mládí psala verše a brzy se stala uznávanou autorkou leningradského undergroundu. Její poezie byla až do gorbačovské „perestrojky“ publikována pouze v samizdatu a také v zahraničí. První básnická sbírka Tancujuščij David vyšla v Paříži a v USA, další sbírka Stichi v roce 1987 v Paříži a v Mnichově. V Rusku autorka debutovala až v roce 1989 sbírkou nazvanou Storony svjeta, jež byla v první den vydání rozebrána. To už měla básnířka za sebou celou řadu čtení v Rusku i v zahraničí a zvali ji na evropské i zámořské festivaly spisovatelů. Zúčastnila se i Festivalu spisovatelů Praha. V roce 1999 obdržela prestižní cenu za literaturu Northern Palmyra Prize a v roce 2003 získala The Triumph Prize za sbírku Sočiněnija Jeleny Švarc (anglicky Works of Elena Schwarz, 2002). Její senzualistická lyrika si získala četné obdivovatele doma i v zahraničí. V roce 2010 zemřela ve svém milovaném Petrohradě, který s výjimkou svých literárních výjezdů po celý život neopustila.

Dva svazky v jedné krabici, samostatně neprodejné.