Milan Balabán je znám jako náš přední znalec Starého zákona, hebraista, evangelický teolog, esejista, překladatel starozákonní Písně písní. 
Milan Balabán (1929) vbásnil tzv. žalmům stupňů, neboli poutním písním (žalmy 120 - 134) navýsost emocionální podobu. Jeho text tak není v pravém slova smyslu převod, či překlad konvenční hebrejské verze žalmů, které kniha rovněž obsahuje, ale vlastně již samostatná básnická skladba. V osobních, naléhavých textech, propojující autorovu životní zkušenost s poučeností biblisty a jazykového experimentátora, vytvořil jedinečné básnické svědectví o lidském hledání smyslu a vůlí nepoddajně žít s perspektivou a nadějí. Odstraněním nepsaných, ale léty zakonzervovaných a napevno usazených zvyklostí nahlížení na posvátné texty, bořením bariér, rozšiřuje individuální možnosti lidského vnímání v obecné rovině. 

Dvojjazyčné vydání izraelských poutních písní obsahuje signovaný originální grafický list Jana Steklíka. (Náklad 255 ks).

Esej sleduje proměny tradičního chápání kultury v moderní době. Popis jednotlivých projektů "moderní" kultury - od Matthewa Arnolda k F. R. Leavisovi, Marshallu McLuhanovi, Jeanu Baudrillardovi, Georgi Steinerovi a Zygmuntu Baumanovi - představuje různé způsoby, jakými se "tradiční" kultura vymezovala vůči modernosti. Úvahy nad smyslem, povahou a stavem "moderní" kultury se nevzdalují eliotovské otázce, zda kultura dnes může kromě způsobu lidského života být zároveň i tím, co ho činí hodnotným. Esej doplňuje rozsáhlá textová koláž, která argumentaci dokládá a dále rozvíjí.

Jan Gabriel (1949) ve své nové básnické sbírce Nerozvěšené obrazy rozvíjí originální osobní poetiku, již můžeme ve zkratce charakterizovat jako plynulý přechod z uvolněné výrazné metaforiky ke kontemplaci či jedinečné impresi, ale i - možná především - jako postup opačný: významově neuzavřená, v základě spontánní, mnohdy zdánlivě "neřízená", leč vždy kultivovaná metaforika (Jen déšť a ruce kudy cestují svaly jako jezera nebo prsteny, sestry mrtvých, které zvolna dohořívají) tvoří jakýsi doplněk a vlastně i důsledek primární imprese a kontemplace, vzácněji též určité vnitřně modelované vize. Tento modus svébytného civilismu tu stojí v jisté opozici vůči jiné výrazné tendenci současné české poesie, již bychom mohli cum grano salis vymezit jako linii kolářovsko-wernischovskou, a je orientován spíše jmény takových básníků jako byl Vratislav Effenberger, či dnes jsou Petr Král, Stanislav Dvorský či Roman Erben. 
Jan Gabriel ovšem zásadně přepodstatňuje vlivy a výrazové postupy jmenovaných autorů, a skládá cosi jako neotřele imaginativní puzzle vlastního vidění a výrazu, jenž je v posledku, ve svém celku - a to není paradox - strukturován a konfigurován osobitě. Lze říci, že je to především výrazná pocitovost, cosi, co bychom označili jako jakýsi imaginativní impresionismus, který tvoří nejviditelnější silokřivky jeho skladebného úsilí. V tomto rámci, když se autor vzdá agresivních či extatických poloh a vychází třeba jen z letmého denního zážitku či z prvotní, nasnadě jsoucí glosy ke dni anebo například z povýtce jen načrtnutého erotického motivu atp., a pokud se tyto okamžiky stávají zdrojem obrazotvorných kreací, je jeho poesie nejsilnější. Cítíme-li takové prosté zkušenostní východisko, anebo jsme-li schopni je jakkoli zaregistrovat, je i celá, někdy i více či méně alogická struktura lyrické básně důvěryhodná. Takto vzniká reprezentativní nezastupitelně gabrielovský básnický tvar. Kniha Jana Gabriela Nerozvěšené obrazy je jeho čtvrtou básnickou sbírkou. 

Součástí knihy je singovaný originální grafický list Romana Erbena. (Náklad 240 ks).