Nosíme je v sobě všichni – drobné deprese, smutky, neúspěchy. Michal Novotný je nazývá černými zrny.
Hrdinku jeho románu, Kláru, nadanou okouzlující baletku, přivedla černá zrna na okraj propasti zvané sebevražda. Do širokého, takřka hrabalovského toku vnitřního monologu je čtenář vtahován detektivní metodou postupného odhalování lidských osudů ovlivněných válkou, poválečným vyhnáním sudetských Němců i morálním marasmem socialismu.
Autor tak činí s neskonalou upřímností, chutí vyprávět, ale i znejisťovat předem dané odpovědi. Smutná a komplikovaná období naší historie podává přes hrdinství i selhání obyčejných lidí. Vznikl brilantní text o vině, ztrátě a pokání.

Studie o současné české dramatické tvorbě si všímá nové tvorby autorů, kteří byli za minulého režimu umlčeni i těch, kteří jím byli s jistým omezením trpěni. Připomíná tvorbu autorů malých divadel a divadelníků, kteří se etablovali po změně režimu.

Studii o současné české dramatické tvorbě rozdělil divadelní kritik Jan Kerbr do několika okruhů. Všímá si nové tvorby autorů, kteří byli za minulého režimu umlčeni (Václav Havel, Milan Uhde, Pavel Kohout...) i těch, kteří jím byli s jistým omezením trpěni (Daniela Fischerová, Karel Steigerwald). Nelze opomenout ani popřevratovou tvorbu autorů oblíbených malých divadel (tandem „cimrmanovců“ Smoljak-Svěrák, Jiří Suchý ze Semaforu). Mnoho dramatických textů nezanedbatelné úrovně se ovšem objevuje u praktických divadelníků, ať už režisérů či dramaturgů, kteří se etablovali víceméně teprve po změně režimu (Jan Antonín Pitínský, David Drábek, Jiří Pokorný, Miroslav Krobot, Karel Tománek, Jan Vedral, Iva Volánková-Klestilová, David Jařab, Antonín Procházka, Martin Františák...). Nejpřekládanější autorka českých divadelních her Iva Peřinová je spjata s tvorbou pro přední loutková divadla, v jejích šlépějích kráčí i její syn Vít Peřina. Mnohé osobnosti české dramatiky se na veřejnosti poprvé objevily díky radokovské soutěži o původní domácí hru, kterou každoročně iniciuje časopis Svět a divadlo (Lenka Lagronová, Petr Zelenka, Egon Tobiáš, Roman Sikora, Pavel Trtílek, Zdeněk Jecelín, Miroslav Bambušek). Nelze opomenout ani práce zralejších autorů, u nichž ojedinělé divadelní texty stály na okraji jejich tvorby (Ludvík Kundera, Jiří Stránský), pak také výrazné osobnosti s kontinuální dramatickou tvorbou, jakými jsou Arnošt Goldflam i solitéři Hubert Krejčí či René Levinský. V posledních letech svými texty „bodují“ příslušníci nejmladší generace (Petr Kolečko, Tomáš Svoboda, tandem Jarkovský- Vašíček, Magdalena Frydrych-Gregorová). Těmto osobnostem a jejich tvorbě – i když ne u všech ve stejném rozsahu - je studie věnována, okrajově jsou zmíněni ještě další autoři. Česká dramatický tvorba se totiž rozrůstá víc, než by se na první pohled zdálo.

Výbor kratších próz Stanislava Vávry z let 2006 - 2012 zaujme neobyčejným vypravěčským rozptylem: od automatického textu a rozličných výprav fantazie přes libeňskou humoresku po memoár či momenty čistě esejistické. Žánrová rozvolněnost je stylotvorná a přechody bez varování pečetí Vávrovo ostré i humorné vidění současného světa.

Básník Stanislav Vávra se narodil roku 1933 v Praze. V 50. letech byl členem surrealistické skupiny, později označované Libeňští psychici. V roce 1953 začal spolupracovat s Vladimírem Boudníkem, patřil mezi umělce sdružené kolem Bohumila Hrabala. Publikovat začal až v 90. letech v Haňťa Pressu, psal také pro rozhlas. Vydal Snovidění (1992), vzpomínkové knihy Perpetuum mobile (2003), Zvířený prach (2004) a Mlčenlivá věž (2005), sborník Libeňští psychici. Sborník básnických a prozaických textů z let 1945–1959 (2009, s Martinem Machovcem) a „debutovou“ sbírku básní Vzkazy na účtence (2013).