Román Op Oloop (1934) je tragédií rozumu. Hlavní hrdina, původem Fin, je statistik žijící v Buenos Aires, pro kterého se věda stala způsobem života: metodicky rozplánoval svůj čas a přisoudil v něm pevné místo práci, hygieně i sexuálním potřebám. Román zachycuje poslední den a noc tohoto muže, jehož přísná matematická rovnováha se začne rozpadat působením až mladicky výbušného citu. Op Oloop se osudově zamiluje a chystá zásnuby, zároveň jej ale čeká i honosný banket, který v luxusním hotelu uspořádal pro nejužší okruh svých přátel u příležitosti tisící návštěvy místního nevěstince. Během dne však Op Oloop postupně ztrácí rovnováhu a jeho život se vychyluje nečekaným směrem. Přísný řád, geometrická vášeň, statistika citu selhávají a přenechávají místo chaosu a zoufalství.

Jméno argentinského spisovatele Juana Filloye (1894–2000) doprovází řada anekdot. Dlouhověký autor žijící v ústraní, milovník palindromů a opulentního slovníku, skrytá inspirace Julia Cortázara, muž, který si dopisoval se Sigmundem Freudem, karikaturista, polyglot. Třebaže jeho jazykově náročné dílo, pro něž je charakteristické květnaté, až manýristické vyjadřování, mísení vysokého a nízkého, vznešenosti a obscénnosti, vznikalo od počátku 30. let, plného docenění došlo teprve v poslední době. Za anekdotami se totiž skrývá nesmírně pečlivý autor oddaný svému řemeslu, který nečiní žádné kompromisy.

Než se z S.d.Ch. stal Tutáč, věčně budoucí ministr kultury, s jehož zápisky bylo lze se seznámit v jeho Knize Tutáč, byl nejprve Dýchajícím idiotem, zpravodajem české kulturně-politické války, jež zuřila v letech 2014 až 2018. Svědectví o útocích na zbytky lidskosti a kultury, převlečené za boj o všemožná práva a vymoženosti moderní doby, nalezne čtenář v zde přítomném souboru jeho statí.
V mnohém mu jistě připomenou humoresky Jaroslava Haška nebo rozhořčené šlehy Ladislava Klímy – moc se toho v české politice a kultuře od jejich dob nezměnilo. Přestože si Idiot ve svých statích prožil i klidnější mírová období, ve kterých mu bylo dopřáno kontemplovat, raději roku 2018 dodýchal, aby se na periferii světa, oddělené od mediálních půtek, mohl znovu svobodně umělecky nadechnout.

Standingova dnes již proslulá kniha Prekariát: Nová nebezpečná třída (2012) je první zprávou o rychle rostoucí sociální třídě, která zahrnuje lidi vystavené ekonomické nejistotě a odsouzené ke střídání nesmyslných a nevalně placených „džobů“ bez možnosti profesního rozvoje. Autor popisuje vznik této třídy a její rozrůstání na pozadí krize globalizačního procesu.
Prekariát, tvrdí Standing, představuje zdroj potenciální společenské nestability, neboť jeho vnitřní rozpolcenost a nedostatečné zastoupení v rozhodování o věcech veřejných ho může uvrhnout do náruče politického extremismu a podnítit jej k útokům na sociálně nejslabší a nejzranitelnější skupiny.
Prevence proti těmto chmurným vyhlídkám spočívá podle autora v zásadním přehodnocení pojetí práce, v možnosti aktivně trávit volný čas a v zavedení univerzálního základního příjmu.