Bernard de Fontenelle (1657–1757) byl francouzský spisovatel a filosof, který se na konci 17. století zapojil do sporu obhájců antických a moderních autorů (querelle des anciens et des modernes). V kontextu tohoto sporu formuloval první ucelenou teorii pokroku lidského poznání. V letech 1699 až 1740 působil jako tajemník Akademie věd. Jeho hlavním úkolem bylo informovat veřejnost o výzkumech, které prováděla Akademie. Ve svých zprávách se snažil představovat fungování institucionálního vědeckého výzkumu, který byl na počátku 18. století stále ještě poměrně neznámou aktivitou. Kromě toho kladl důraz na nenahraditelnost základního výzkumu. Věda podle něj nesmí podléhat tlaku na rychlou produkci bezprostředně využitelných poznatků, jež po akademii požadovala královská administrativa. V našem výboru představujeme Fontenellovy texty, které se týkají pokroku vědění a činnosti Akademie věd.

Je únor 1998. Zatímco v japonském Naganu probíhají olympijské hry, na lyžařský výcvik míří sedmáci jedné z pražských škol. Vedou je stárnoucí a vyhořelý Dan, vitální Thaya a čerstvý absolvent pedagogické fakulty Boris. V pohraničí potkávají životem otlučeného samotáře Vlada, jeho synovce, tajemného Jima, a podnikatele Houfného. I když jsou tu všichni kvůli dětem a lyžování, společný pobyt otvírá také možnost zastavit se, ohlédnout se zpět za prožitými lety a přemýšlet o budoucnosti. Někteří odhalují svá skrytá tajemství a přijímají dlouho odkládaná rozhodnutí. Jiní se musí vyrovnat s nečekanými ztrátami. Pro některé však zůstanou životní cesty i nadále zaváté. Vítězství českých hokejistů na olympijských hrách s sebou přinese mohutnou vlnu euforie, která však v sobě skrývá i mírnou pachuť.

Středomoří je druhá básnická sbírka Joãa Luíse Barreta Guimarãese, která po Tulákovi vychází v českém překladu. Jejím ústředním tématem je opět toulání – tentokrát po evropské středomořské historii a kultuře, od pravěku po současnost, krajinou skutečnou i duchovní. Středomoří by mohlo sloužit jako erudovaný průvodce po nejúžasnějších koutech světa, ale stejně tak by mohlo být i krabicí plnou pohlednic a suvenýrů z cest, objevenou kdesi na půdě. Básně Barreta Guimarãese propojují minulost s přítomností. Připomínají fotografie nebo krátká videa oživující dávné epizody, jsou jako zápisy ze zapomenutých deníků, na které jsme náhodou natrefili. Často se u nich nostalgicky zasníme nad míjejícím časem, vzpomeneme na významnou osobnost dějin nebo důležitou objevnou cestu, případně si s ironickým pousmáním vybavíme prožitou historku. Zachycují pomíjivé okamžiky, kdy nám vůně připomene dávnou lásku, kdy se rozhodujeme, zda odjet, či zůstat, nebo si uvědomíme, že jsme nuceni spokojit se s něčím, co vlastně nechceme. Uchovávají obyčejné, a přitom vzácné chvíle, jako když večer zapadá slunce, den se uzavírá a my můžeme být jen s vlastními myšlenkami. Jsou to příběhy, které nám jsou vlastní, které všichni prožíváme. Příběhy našeho všedního života.