Současná společnost čelí řadě morálních problémů, pro něž není jednoduché nalézt uspokojivé řešení. Mnozí etikové se shodují, že morální normy vymezující správné a nesprávné jednání by měly reflektovat morální intuice. Tato kniha na základě současných poznatků o morálním usuzování ukazuje, že morální intuice mohou být v běžných situacích užitečným nástrojem, který má ale tendenci selhávat při řešení nových a komplexnějších problémů. Autorka proto nabízí metodologii vycházející z naturalizované etiky, jejíž aplikace by měla vést k přijetí zdůvodněných a uspokojivě fungujících morálních norem, které zároveň povedou k morálnímu pokroku ve společnosti.

Dejiny hermeneutického myslenia sú súčasťou všeobecnejších dejín ideí a kultúry. Tieto dejiny nesú v sebe obrazové kódy, ktoré sa podpisovali pod naše používanie pojmov v rozličných vedných oblastiach. Táto kniha sa zaoberá trinástimi obrazmi alebo dominantnými imaginatívnymi schémami, ktoré boli určujúce pre hermeneutické myslenie v rámci kontinentálnej filozofie. Jej zámerom je ukázať, že symbolické štruktúry zohrávajú dôležitú rolu pri formulovaní našich racionálnych postojov a majú vplyv na naše prístupy k čítaniu textov. Kniha ponúka pohľad aj na u nás doteraz len málo preskúmané texty a koncepty, čím vypĺňa medzeru v uvažovaní o dejinách hermeneutického myslenia. Záver knihy je netradičnou esejou o nových možnostiach pochopenia hermeneutickej úlohy.

Kniha přináší tři studie na pomezí rozdílných, a přesto vzájemně provázaných interpretačních perspektiv filosofie, resp. hermeneutiky a literární vědy.

První studie se pokouší ve třech oddělených krocích explikovat filosofické aspekty Haškova románu Osudy dobrého vojáka Švejka. V prvním kroku se vychází od sledování výskytu tvarů slova filosofovat a sestupuje se přes několik vrstev k možné vlastní filosofické naléhavosti Haškova románu, která vyvěrá z konfrontace jedince s dějinami. Druhý krok připomíná začlenění Haškova románu do dějin moderního románu v pojetí Milana Kundery, který zároveň ukazuje, že tyto dějiny jsou mj. určovány tím, jak se moderní román sám k fenoménu dějin vztahuje. Ve třetím kroku se v kontextu Heideggerových dějin metafysiky předkládá pokus vidět, jak Haškův román odpovídá na situaci konce těchto dějin.

Druhá studie srovnává Haškovu tvorbu s myšlenkovým a tvůrčím světem Georga Lukácse, a to nejen ohledně možnosti zařazení Haškových Osudů v rámci Lukácsovy typologie románu, nýbrž odhaluje i hlubší intelektuální spřízněnost obou autorů přes motiv zvěcnění člověka, jež je příznačné pro moderní společnost, a přes pojetí obrany proti němu.

Poslední studie chápe Haškův román jako modernistické dílo, které má svými postupy blízko Eliotově Pusté zemi, Joyceovu Odysseovi a Rilkovým Elegiím z Duina. Studie se zaměřuje na dvě zmínky z předmluvy a doslovu k prvnímu dílu, věnované Hérostratovi a svatému Aloysiovi. Obě zmínky lze uchopit v perspektivě aplikace tzv. mýtické metody typické pro modernistickou literaturu. Cílem poslední studie pak je zvážit, co spojuje hledače věčné slávy a masturbátora falešné kultury, již v románu představují určitá výchovná paradigmata, oproti kterým se však konečným výchovným paradigmatem stává sám Švejk.