Kniha Klavírní myšlení Ivana Klánského představuje čtenářům významnou osobnost současného pianistického umění, prof. Ivana Klánského. Pojednává o jeho tvůrčím a pedagogickém zrání, životní cestě od jeho prvních klavírních krůčků přes studia na konzervatoři a AMU v Praze až po jeho rozsáhlou pedagogickou praxi. Zachycuje jeho začátky v roli klavírního pedagoga a postupné utváření svébytné, osobité metodiky, kterou mimořádně úspěšně uplatňuje ve své pedagogické praxi. Tato metodika je čtenáři přiblížena prostřednictvím myšlenkového vnímání hudby Ivanem Klánským a je vyjádřením jeho estetických a etických postojů v oblasti interpretačního umění. První kapitoly jsou věnovány životní dráze a stěžejním pilířům jeho klavírní metodiky, jakými se jeví diagnostika výkonu interpreta, práce klavíristy s časem a zvukem, fyzicko-technické zákonitosti klavírní hry. Přibližují i nejoriginálnější součásti jeho pedagogicko-metodického systému, kterými se stala impulzová metoda a metodický princip rozčleňování interpretace na horizontálně nebo vertikálně hudebně zpracované plochy. Další kapitoly rozebírají názory a pohledy Ivana Klánského na interpretaci hudby jednotlivých hudebněhistorických období od 17. do 20. století.

Když na sklonku roku 1349 dal Karel IV. norimberským měšťanům souhlas se zřízením velkého tržiště na místě dosavadního židovského ghetta, a nepřímo tak připustil následný pogrom, vymínil si, že na místě synagogy vznikne kaple zasvěcená Panně Marii. Tak se také stalo. Za deset let byla stavba hotová a v čele nového tržiště se skvělo její nádherné průčelí s bohatě zdobenou a třemi portály otevřenou předsíní. „Sál naší Paní“ je dodnes jedním ze symbolů města Norimberku. Mnohé jej ale pojí i s českým prostředím. Vedle osoby fundátora, císaře a českého krále Karla IV., to jsou mnohé umělecké vazby a také badateli dosud opomíjený sbor mansionářů pražské katedrály, jimž byla svěřena duchovní správa norimberské kaple. Kniha představuje vůbec první uměnovědnou monografii stavby. Její první část má podobu průvodce uměnímilovného návštěvníka, druhá část zasazuje stavbu, její výzdobu a mobiliář do kontextu středověké liturgické praxe.

Naši předkové si již před mnoha staletími dokázali spočítat, kdy znovu dojde k zatmění Slunce či Měsíce. V 17. století se řada vědců, mezi nimi Fermat, Pascal, Huygens či Leibniz, začali ptát, zda bychom nemohli spočítat i věci, jejichž povaha se na první pohled jakémukoliv výpočtu vzpírá. Za jedno z nejvýmluvnějších pojednání tohoto druhu je považováno Umění odhadu Jacoba Bernoulliho (1654–1705), jehož čtvrtá část podává zevrubnou odpověď na tuto otázku. Je jí zákon velkých čísel, který tvoří základ nové logiky, založené na matematicky přesném způsobu výpočtu naděje.