První monografická publikace o životě a díle Gottfrieda Lindauera (1839-1926), malíře spojujícího střední Evropu a Oceánii. Plzeňský rodák studoval ve Vídni u Josefa Führicha a Carla Hemerleina. Zprvu se zaměřil na malbu náboženských témat, pracoval pro Římskokatolickou farnost Valašské Klobouky, a na portréty převážně plzeňských měšťanů. V roce 1874, ve svých 35 letech, přesídlil na Nový Zéland, kde se etabloval jako portrétista. Vynikl zejména portréty Maorů, v nichž věrně, až fotorealistickým způsobem, zachytil podobu mužů a žen z kmenů původních obyvatel Nového Zélandu, včetně jejich tradičních oděvů, zbraní, amuletů a tetování na obličeji. Nejen díky brilantnímu ovládnutí valérové malby se světleným účinkem dokázal svým portrétům propůjčit efekt živosti a přesvědčivosti, ale zároveň jim vtisknout heroický ráz, důstojnost i posvátnost. To odpovídalo myšlení a cítění Maorů, kteří v Lindauerovi našli duchovně spřízněnou bytost, která spolu s nezpochybnitelným malířským mistrovstvím byla předurčena k tomu zobrazovat jejich význačné představitele. Monografie je dílem česko-novozélandského autorského týmu, vedeného editory Alešem Filipem a Romanem Musilem, nezastupitelné jsou studie Leonarda Bella z University of Auckland a Ngahiraky Masonové z Auckland Art Gallery, která schraňuje větší část pozůstalosti Gottfrieda Lindauera.

Kniha představuje karikaturu a další projevy humoru i satiry zejména v jejich vizuální podobě během „dlouhého 19. století“. Naznačuje historické kořeny karikatury a sleduje její vývoj i souvislost s příbuznými obory – od optických hříček, fyziognomických a pantomimických studií přes specializované časopisy až po uplatnění humoru i satiry v plakátu a pohlednici. Odkrývá rozsáhlou oblast této tvorby v českých zemích i tvůrců odtud pocházejících – velmi proslulých (např. Mikoláš Aleš, František Gellner, Karel Hlaváček, Alfred Kubin, František Kupka, Josef Lada, Josef Mánes, Luděk Marold, Jakub Schikaneder, Hanuš Schwaiger, Max Švabinský), ale zároveň i mnoho dnes téměř neznámých, ovšem ve své době velice výrazných tvůrců obrazového humoru. Pozoruhodné možnosti karikatury a obrazového vtipu spočívaly hlavně v jejich mnohoznačnosti, založené často na vynalézavé spolupráci obrazu s textem nebo na mnohdy provokativních odkazech k oficiální, „vysoké“ kultuře a umění. Karikatura a její příbuzní přináší dosud nejrozsáhlejší a podrobně komentovaný archiv obrazového materiálu, jinak nyní obtížně dostupného i odborníkům. Velmi cenné jsou rovněž široce a přehledně pojednané soupisy kreslířů a grafiků, ilustrovaných časopisů a výběrová bibliografie. Kniha je vybavena jmenným rejstříkem a uzavírá ji německé resumé.

Výpravná, tematicky koncipovaná obrazová kniha Bohumil Kubišta – Zářivý krystal přináší nové zhodnocení autora, jemuž nebyla třicet let věnována samostatná pozornost, přestože jde o zakladatelskou osobnost české moderní malby.

Zabývá se otázkami utvářejícími Kubištův postoj ke světu. Postihuje, jaký byl jeho vztah k Bohu a náboženství, k životu a smrti, k mužům a ženám, jak se vymezoval vůči své generaci, jak si utvářel vlastní uměleckou cestu, sleduje malířův poměr k barvě a ke zlatému řezu. Na mnoha příkladech ze staršího evropského malířství připomíná obrazy, jimiž se Kubišta zabýval ve svých recenzích a jejichž rozbory se snažil převést do vlastní tvorby.
Kniha přináší i některá nepublikovaná díla a na mnoha detailních reprodukcích zkoumá stěžejní Kubištovy obrazy. Zároveň je založena na dosud nezveřejněném archivním materiálu, přinášejícím údaje o nemoci Kubištovy matky, o soudním sporu vyvolaném aférou v kavárně Union i o umělcově podílu na potopení francouzské ponorky Curie.
Životopisná část sleduje také další osudy Kubištova odkazu ve dvacátém století, zejména jeho samostatné výstavy, které podstatně ovlivnily následující generace.