První monografická publikace o životě a díle Gottfrieda Lindauera (1839-1926), malíře spojujícího střední Evropu a Oceánii. Plzeňský rodák studoval ve Vídni u Josefa Führicha a Carla Hemerleina. Zprvu se zaměřil na malbu náboženských témat, pracoval pro Římskokatolickou farnost Valašské Klobouky, a na portréty převážně plzeňských měšťanů. V roce 1874, ve svých 35 letech, přesídlil na Nový Zéland, kde se etabloval jako portrétista. Vynikl zejména portréty Maorů, v nichž věrně, až fotorealistickým způsobem, zachytil podobu mužů a žen z kmenů původních obyvatel Nového Zélandu, včetně jejich tradičních oděvů, zbraní, amuletů a tetování na obličeji. Nejen díky brilantnímu ovládnutí valérové malby se světleným účinkem dokázal svým portrétům propůjčit efekt živosti a přesvědčivosti, ale zároveň jim vtisknout heroický ráz, důstojnost i posvátnost. To odpovídalo myšlení a cítění Maorů, kteří v Lindauerovi našli duchovně spřízněnou bytost, která spolu s nezpochybnitelným malířským mistrovstvím byla předurčena k tomu zobrazovat jejich význačné představitele. Monografie je dílem česko-novozélandského autorského týmu, vedeného editory Alešem Filipem a Romanem Musilem, nezastupitelné jsou studie Leonarda Bella z University of Auckland a Ngahiraky Masonové z Auckland Art Gallery, která schraňuje větší část pozůstalosti Gottfrieda Lindauera.

Kniha představuje karikaturu a další projevy humoru i satiry zejména v jejich vizuální podobě během „dlouhého 19. století“. Naznačuje historické kořeny karikatury a sleduje její vývoj i souvislost s příbuznými obory – od optických hříček, fyziognomických a pantomimických studií přes specializované časopisy až po uplatnění humoru i satiry v plakátu a pohlednici. Odkrývá rozsáhlou oblast této tvorby v českých zemích i tvůrců odtud pocházejících – velmi proslulých (např. Mikoláš Aleš, František Gellner, Karel Hlaváček, Alfred Kubin, František Kupka, Josef Lada, Josef Mánes, Luděk Marold, Jakub Schikaneder, Hanuš Schwaiger, Max Švabinský), ale zároveň i mnoho dnes téměř neznámých, ovšem ve své době velice výrazných tvůrců obrazového humoru. Pozoruhodné možnosti karikatury a obrazového vtipu spočívaly hlavně v jejich mnohoznačnosti, založené často na vynalézavé spolupráci obrazu s textem nebo na mnohdy provokativních odkazech k oficiální, „vysoké“ kultuře a umění. Karikatura a její příbuzní přináší dosud nejrozsáhlejší a podrobně komentovaný archiv obrazového materiálu, jinak nyní obtížně dostupného i odborníkům. Velmi cenné jsou rovněž široce a přehledně pojednané soupisy kreslířů a grafiků, ilustrovaných časopisů a výběrová bibliografie. Kniha je vybavena jmenným rejstříkem a uzavírá ji německé resumé.

Až dosud se zdálo, že raná vrstva koláží Jiřího Koláře (1914-2002) je rozptýlena v nedohledatelných sbírkách doma i v zahraničí, je obtížně přístupná a její přibližnou podobu můžeme poznat jen díky několika málo uchovaným kolážím a publikovaným reprodukcím. O to větší překvapení přinesl nedávný nález značného množství děl, včetně těch z přelomu padesátých a šedesátých let. Kniha přináší, symbolicky v roce stého výročí básníkova narození, přísný výběr z tohoto souboru, skrytého od emigrace Jiřího Koláře až dodnes. Není vyloučeno, že se na pečlivém a početném výběru podílel samotný Kolář, neboť jde o zásadní a reprezentativní průřez jeho dílem a současně o velmi osobní práce. Padesát pět let od počátku tohoto Kolářova „tance mezi ruinami“ lze konstatovat, že intenzita jeho prvních objevů nezmizela. Se zkušeností pozdějších konceptuálních proměn výtvarného umění dnes možná můžeme objevnou otevřenost básníkovy tehdejší tvorby ocenit lépe, s větším porozuměním, než tomu bylo počátkem šedesátých let, kdy se svými kolážemi začínal vystupovat na veřejnost. Syntetická kvalita výtvarného a básnického gesta, přesnost formy spolu s matoucím, ale přitom apelativním obsahem potvrzuje jejich hodnotu jako jednoho z klíčových projevů českého poválečného umění.