Kniha Humanistická role architektury volně navazuje na předcházející knihu autorky Prožívat architekturu. Úvahy o humanistické roli architektury vycházejí z názoru, že její absence či nedostatečné naplnění stojí v jádru řady problémů dnešního vystavěného prostředí. Jednotlivé texty řeší základní otázky: jaký je význam humanistického rozměru architektury v současnosti a co způsobuje jeho absence a jaké vlastnosti architektury ho naplňují. Humanistický rozměr architektury autorka nachází ve vlastnostech přesahujících její utilitární a technický rozměr, jako je komunikační schopnost architektury, ztělesnění a artikulace společenského a kulturního kontextu, etická funkce, reprezentační a symbolická role, obytná či estetická kvalita. Tyto otázky kniha zkoumá na tématech úlohy architektury ve společnosti, role profese architekta, významu veřejného prostoru města či problematice památkové péče. Nejedná se přitom o pouhé teoretické úvahy, ale zároveň o reflexi zkušeností Pavly Melkové jako praktikující architektky, spoluautorky realizací ateliéru MCA a v posledních letech také ředitelky Sekce detailu města na Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy.

Poezie Vladimíra Hanuše (1961) je lyrická, obrazotvorná. Prolínající se s vlastní profesí autora, který je malířem. Tak jako v jeho abstraktních krajinách se jemně promalované barevné vrstvy překrývají a prostupují. Děje se to i v střídmých slovech jeho básní. A když / za letu / dostihne / v modři / pták ptáka / rozjasní se / a když zeptáš se / proč / tak tiše / vybledne / a mihotá / ve svých okrajích. Cítíme, jak slovo prostupuje slovem, křehne do měkkého oparu – oblaku, který nás obestírá, jako sen. Ten ostatně hraje v Hanušově tvorbě zásadní roli a záznamy několika z nich jsou součástí knihy. K dalším zdrojům jeho poetiky patří rodná krajina orlického podhůří, odkud pochází a na samotě žije, vážná hudba, zážitky z létání na kluzácích, kdy poznal „své“ mraky. Jde o věčné téma jeho básní i obrazů. Jeho verše jsou v tom nejlepším slova smyslu spirituální, jsou modlitbou nad neuchopitelným a zároveň tak přítomným světem. Obrazový doprovod knihy tvoří stránky z Hanušových skicářů.

Antologie Jak odlesk měsíce v jezeře. Česká teorie a kritika umění v genderových souvislostech, 1865–1945 se věnuje roli genderu v české umělecké teorii a kritice od druhé poloviny 19. století do konce druhé světové války. Mapuje dobu, kdy se v českých zemích postupně rodila a vyvíjela ženská emancipace a kdy se otázkám spjatým s rolí žen a mužů, resp. ženskosti a mužskosti ve společnosti, kultuře a umění mezi kritiky, literáty a badateli věnovalo stále více pozornosti. Těžištěm práce jsou texty (recenze, eseje, úvahy, katalogové texty či polemiky) z pera dobových publicistek a publicistů, které se zaměřují na sféru výtvarné kultury a které byly publikovány v denících, časopisech a jiných periodikách, případně ve sbornících nebo výstavních katalozích. Ačkoli antologie akcentuje právě výtvarné umění, ne všechny zastoupené autorky a autoři pocházejí z řad českých výtvarných kritiků nebo uměnovědců. Do antologie jsou začleněny rovněž texty žen a mužů činných v oblastech literatury, literární kritiky, estetiky nebo filosofie a v jejichž názorech rezonují širší problémy umění a kultury. Antologie klade důraz nejen na samotnou povahu umění, ale také – a to především – na širší kulturní, ideologické a sociální souvislosti, v nichž jsou umělecká díla produkována, prezentována a reflektována. Antologie je proto členěna tematicky, přičemž jednotlivé kapitoly zachycují vývoj myšlení a rozmanitost názorů na vybrané problémy, včetně ženského uměleckého vzdělání, uměleckého průmyslu, kategorie „ženského umění“, kolektivních ženských aktivit na poli výstavnictví či psychologie pohlaví ve vztahu k umělecké činnosti. Cílem antologie je odkrýt dosud přehlížený rozměr české umělecké kritiky: ukázat, že názory na moderní umění byly ve sledované době v tuzemsku – podobně jako jinde v Evropě – značnou měrou genderově podmíněné.