Metafyzická trilogie je souborem tří divadelních her S. d. Ch., napsaných v letech 2017–2018, které spojuje přítomnost metafyzické roviny, umožňující pojímat realitu se zvláštním odstupem a nadhledem a zároveň s ní pracovat bez ohledu na možné a pravděpodobné. Publikace je pokračováním dlouhodobého procesu vydávání autorových dramatických textů, které začalo nakladatelství Divus (Lidská trilogie, Česká trilogie, Umělecká trilogie, Misantropium, 2084) a v němž pokračuje nakladatelství Rubato (Brněnská trilogie, Dokonalost, Sekundární trilogie).

René Crevel (1900–1935) patřil k jádru surrealistické skupiny, v níž proslul zejména průzkumem snových stavů. „Jako se někdo rodí modrooký, narodil se on jako vzbouřenec,“ napsal o něm Philippe Soupault. André Breton: „V jeho krásném chlapeckém pohledu, v kouzlu, kterým působí, v obavách a vyzývavosti, které se v něm stejně snadno probouzejí… v tom všem převládá úzkost.“
Na rozdíl od většiny surrealistů napsal Crevel jen hrst básní, neuznával ani princip automatického psaní. Jeho žánry byly jistý druh románu a esej, od sebereflexe po pamflet odrážející jeho silnou politickou angažovanost. Když se mu r. 1935 během protinacistického Kongresu spisovatelů na obranu kultury nepodařilo urovnat roztržku mezi surrealisty a sovětskou delegací, která prosadila jejich vyloučení, spáchal Crevel sebevraždu. Přispěla k tomu i jeho znovu se rozmáhající tuberkulóza; představa sebevraždy ho však provázela celým životem.
Moje tělo a já z r. 1925 je kniha prvního bilancování. Crevel ji psal v době, kdy se načas vzdálil surrealistům a přidal se ke končícímu hnutí dada, podnětem k ní byla potřeba nové rovnováhy. Je přímočarým zamyšlením nad vlastním životem, které chce skoncovat se všemi úhybnými manévry a s tím, čemu autor jinde říká „mlžno v duši“. Surrealistická je především v této upřímnosti a v důrazu na úplnost člověka i na podstatnou úlohu jeho tělesnosti.

Román Candido (1977) se svým titulem prezentuje jako remake Voltairova románu z roku 1759 Candide aneb o optimismu. Leonardo Sciascia tu reprízuje slavnou Voltairovu postavu: prosťáčka Candida, „divocha“ plného idealistické důvěry v náš svět jako „nejlepší z možných světů“ – důvěry, jež se v konfrontaci se skutečností postupně rozkládá.
Candido, Sicilan jako Sciascia, a tedy dítě velmi specifické kulturní zóny se specifickým morálním kodexem a specifickými vzorci chování, prochází v této travestii třemi desetiletími italského poválečného vývoje a zažívá podobně jako Voltairův hrdina nekonečnou sérií rozčarování. Vyústění této pouti však není tragické: Sciasciův Candido se v závěru románu distancuje od všech ideologických mýtů a napříště se hodlá nechat unášet iracionalitou životního pohybu – tím, čemu staří Řekové říkali bios a eros – a být ve svém metafyzickém sobectví prostě šťastný.