Skupinka mladých lidí na venkovské samotě v zapadlém koutě Anglie vzbuzuje u svých příbuzných a přátel podezření, že spí každý s každým. Skutečnost je složitější: atmosféra sršícího erotického napětí prostupuje i krajinou a počasím, mořem a jídlem, vtípky i řevnivostmi – a též nálezem nádoby, jež může a nemusí být kalichem Svatého grálu. Mladistvé ambice a zmatky, rodící se povahy a posedlosti jsou možná plodem nahodilé chvíle, možná prýští odkudsi z dávnověku. A poté, co hrozivý obraz krajního násilí skupinku nakonec rozmetá na různá místa a do různých měst, přetrvává vzpomínka na jednou prožitou křehkou souhru i v grotesce městského shonu a společenských konvencí.

Britská modernistická spisovatelka Mary Butts (1890–1937), „bohyně bouře“, jejíž odhodlání zobrazovat „nejhorší věci“ pohoršovalo mnohé (včetně Virginie Woolf), je autorkou rozsáhlého prozaického díla, jež se posledních třicet let těší obnovené pozornosti. Její tvorba, oscilující mezi experimentálními polohami a vypjatým smyslem pro spiritualitu a mysticismus, představuje výrazný a originální hlas modernistického hnutí a jeden z jeho donedávna skrytých vrcholů. Román Vyzbrojeni šílenstvím (Armed with Madness, 1928) je spolu se Smrtí Felicity Taverner (Death of Felicity Taverner, 1932) jejím nejvýznamnějším

Básnická sbírka obsahuje texty z let 2014–2022. Autor se zabývá nejen všednodenností v digitální kultuře a zkoumá, jak se popisnost jazyka komprimuje, je-li vztažena k digitalitě, ale píše i o ránech, probouzení či vztazích. Vzájemné prostupování těchto dvou poloh lidské identity tvoří rámec všech základních všedních situací, jejichž je technologie novým slovesem, hybatelem či filtrem.

Psaním rozhlasových her se Milan Nápravník začal intenzivně zabývat po roce 1968, poté co emigroval do Západního Německa. Texty pro rozhlas představují v rámci jeho tvorby zcela zapomenutou oblast, a nutno podotknout, že zcela neprávem. Tyto textové kompozice, byť se nikdy nedočkaly žádné výraznější odezvy, rozhodně nepředstavují žádné marginálie, nýbrž hodnotná literární díla, která dobře zapadají do celkového kontextu autorovy tvorby.
Je mnoho způsobů, jak Nápravníkovy rozhlasové kompozice vnímat a interpretovat: můžeme je uchopit jako díla jazykově filozofická, můžeme zkoumat jejich vazbu k surrealistickým postupům, lze se soustředit i na jejich jazykovou hudebnost a variační bohatost, v neposlední řadě můžeme tyto texty vnímat i jako intimní zprávu o osamění básníka v exilu. Ať zvolíme jakoukoli perspektivu, dojdeme k závěru, že ve své tvůrčí mimoběžnosti byl Nápravník dokonale nekompromisní a důsledný – a s odstupem řady desetiletí se jeho texty jeví jako nadčasová a zneklidňující díla.