V polovině 60. let odchází Living Theatre do Evropy, aby uskutečnil rozchod s americkou kulturou a šířil myšlenku anarchistické revoluce. Během pobytu v Evropě vytvoří soubor několik inscenací, které zobrazí téma revoluce pomocí řady nových scénických postupů. Skutečný příspěvek k anarchistické revoluci pak zinscenuje v létě revolučního roku 1968 na Avignonském festivalu, kde uvede premiéru inscenace Paradise NOW a v programu představí i dva starší projekty Mysteries and Smaller Pieces a Antigone. Každá z inscenací obsahuje jiný princip proměny vnímání, který má vést diváky k novému, revolučnímu způsobu jednání. Inscenace Mysteries and Smaller Pieces směřuje pozornost účastníků k aktivaci smyslů a k prohloubení dojmu slyšení skrze poslouchání, vidění skrze dívání se, cítění prostřednictvím tělesného vnímání; inscenace Antigone zobrazuje pohyb a jeho absenci, která se stává zdrojem bytí, života a smyslu; inscenace Paradise NOW otevírá dveře zakoušení přítomného času, který vstupuje do reality scénického díla a naplňuje ji životem. Prostřednictvím nových scénických forem Living Theatre usiluje objevit nové formy vnímání, které umožní vytvořit podmínky pro anarchistickou revoluci. Pokusy promítnout revoluci ze scény do skutečnosti však vedou k dystipickým účinkům. Inscenování revoluce na druhou stranu otevírá účastníkům nové druhy dojmů, které by nebylo možné vyjádřit jinak a jinými prostředky.

Věčně budoucí ministr kultury Tutanchamon, řečený Tutáč, ten, který prosadil 75 % státního rozpočtu pro svůj rezort, tato lhostejná triumfující šelma inspirovaná hegemonií egyptských faraonů a pojímající svůj úřad jako (nad)vládu nevyzpytatelného absolutistického sarkastika, tento původce nesmrtelné Knihy Tutáč, pokračuje s podporou sekretáře Slávka Jandáka v díle totální kulturní obnovy další etapou. Její průběh zaznamenává a glosuje v zápisech, jejichž přepis předkládáme jeho milovníkům přesně s tou pokorou a důvěrou, za jakých vznikaly.

Kniha vychází ke 200. výročí prvního písemného záznamu o spatření Bludného Holanďana. Ministerstvo kultury ji podpořilo dvěma pilotami z alpské borovice, a pokud v ní vystupuje někdo mrtvý ještě jako živý, nejedná se o závadu.

Po debute Novoročný výstup na Jaseninu (2016) Jakub Juhász opúšťa zatopený vrchársky kraj a popri rieke Ipeľ zostupuje dole na roviny, priamo do centra svojho rodného mesta, a pátra po Sándorovi Petőfim a jeho legende, ktorá sa stáva pozadím k čomusi intímnejšiemu. Čiastočne autobiografická kronika, čiastočne životopisné rozprávanie a čiastočne bonvivánsky cestopis hovorí o (ne)možnosti vzťahu súčasného človeka k historickej postave a jej mytologicky ponímanému príbehu. Maďarský romantický básnik predstavuje až kozmickú (a zároveň komickú) referenčnú os, z ktorej autor vychádza, kľučkuje okolo, vzďaľuje sa a navracia k nej, ale nikdy s ňou celkom nesplynie. Juhászova próza sa vyznačuje hustým opisom, nepredvídateľným vypointovaním a krikľavým výsmechom, ktorý je v jadre skôr dômyselným, láskyplným podpichnutím.
PS je poctou ľudskej geografii Juhu, ako autor nazýva teritórium svojich ciest. Či už je to štiavnická Banka Lásky, obrazáreň Haličského zámku, maďarský národný park Hortobágy alebo „veľavážený Lučenec, mesto novohradské“, každý si v PS nájde kút sveta či kus kultúrneho dedičstva, ktorý považuje za ten svoj – aj keď v juhászovskom podaní nie je možné mať v tomto ohľade žiadnu istotu, ako píše sám autor: „Čo ja viem, kde sú moje korene? Stále som na to neprišiel.“